Přinášíme vám další z řady našich nadšeneckých článků. Tentokrát se zaměříme na ty vůbec nejodolnější palmy na světě, které i u nás mohou růst a prosperovat, a v řadě případů dokonce i bez jakékoliv ochrany!
Když jsme s palmami začínali, vášnivě jsme hltali každou informaci o jejich odolnosti. Později, po letech, jsme se dostali i k tomu, že jsme si tu odolnost testovali sami na našich palmách. Během let jsme takříkajíc rozmotávali spletité informace a problematiku o mrazuvdornosti jednotlivých druhů, kdy třeba literatura, prodejci, nebo různé články, hovořily o neuvěřitelné mrazuodolnosti, ale ve skutečnosti pak u nás palmy namrzaly už při mnohem vyšších teplotách. Trvalo to roky, než jsme rozklíčovali, proč se ty informace tak liší, nebo proč jsou uváděny u konkrétních druhů tak neuvěřitelná minima, ač u nás namrzají při vyšších teplotách a proč se tomu tak děje. Pojďme si tedy projít ty vůbec nejodolnější druhy palem na světě, seřazené od těch hraničně odolných, až po ty v podstatě plně mrazuvzdorné.
Mrazuodolnost by se dala rozlišit do dvou skupin, kdy první se týká odolnosti listů a druhá odolnosti celé palmy. Oba tyto body mohou působit zmatek v odolnosti, protože například hned první jmenovaná palma níže má odolnost listu mnohem nižší, než je odolnost celé palmy. Díváme se tak na odolnost jako celek, kdy mají houževnatější druhy palem i lepší regenerační schopnosti. Začněme od těch méně odolných až po ty, co stojí na světové špičce. Nenechte se ale zmást, i ta nejméně odolná palma na našem žebříčku je zde umístěna proto, že za správných podmínek přežije bez krytí i naši, českou zimu!
Chamaerops humilis var. cerifera
Evropa moc domácích druhů palem nemá. Doby ledové a cestování kontinentů zde zanechaly poměrně chudou, druhovou probírku palem. Jedna z nich je Chamaerops humilis. My se zde však budeme věnovat její odolnější, horské, africké „sestře“, varietě cerifera. Byla prvně objevena v marocké části pohoří Atlas, kde roste spokojeně i s občasnou sněhovou pokrývkou a mrazy, které dokáží zavítat i do hor severní Afriky. Nicméně nezapomínejme, že se stále jedná o severní Afriku, i uprostřed zimy zde bývají přechodně i letní teploty a to díky sklonu slunce, které je zde na naše středoevropské poměry celoročně velmi vysoko. Nicméně právě ten původ v horách propsal do palem i značnou dávku odolnosti, která je na africké poměry poměrně uspokojivá. Listy snesou velmi podobný mráz, jako Trachycarpus fortunei, což je zhruba okolo -14°C. Samotný kmen pak vydrží zajímavější věci, nicméně přesné číslo po nás vědět nechtějte. Záleží totiž na stáří rostliny, délce mrazů, ale i typu celé mrazivé epizody (slunce, vítr, sníh). Naše zkušenosti jsou takové, že na nijak chráněném stanovišti nám již roky přežívá cerifera bez jakéhokoliv zimního krytí. Pokud uhyne nějaký z kmenů, nahradí ho během roku odnože, což dělá tuto palmu takřka nesmrtelnou do jakékoliv teploty, jelikož netrpí ani na vymrzání od kořenů. Z pozorování v okrajových oblastech, kde se vysazují nebo dlouhodobě pěstují staré mohutné kmeny, se jim daří bez větších problémů obrazit i po mrazech okolo -20°C. Díky hrubému kmenu je srdíčko a cévní svazky v bezpečí, navíc se dokáže jako jedna z mála palem zregenerovat i ze zmíněných odnoží. Otázkou pro nás však zůstává, jak by palma reagovala na dlouhé holomrazy.
Trachycarpus fortunei „Bulgaria“
Je vlastně dost zvláštní, že jedna z nejodolnějších palem na světě je na našem žebříčku „na předposledním místě“, o to zajímavější svět palem je…
Velký rozdíl v odolnosti dělají právě listy, které pravé „Bulgarii“ namrzají poněkud dříve, než ostatním mrazuodolným držákům v našem výčtu. I přesto, že je ta hranice proklatě nízko (-16°C), na nejodolnější palmu to stejně nestačí! Nutno „oprášit“, co je Trachycarpus fortunei „Bulgaria“ vlastně zač a co jej dělá tak výjimečným. Nejedná se o nějakou palmu, co prostě roste v Bulharsku, jak by se dalo mylně domýšlet, ale jedná se o konkrétní křížení dvou kusů palem ve městě Plovdiv, kdy se v rukou palmového nadšence Kirila Donova zrodil tento skvostný hybrid. Jednalo se o pečlivou selekci 2 palem Trachycarpus fortunei, které si vytipoval. Ty se na tomto místě vyskytovaly již tehdy po delší čas a přežívaly neskutečné zimní eskapády. Konkrétně šlo o matečnice u historického muzea, kde byly Trachycarpy vysazeny v roce 1973, u kterých si Kiril během svých studií všímal, že přežívají všechny dosavadní zimy v Plovdivu, i ty zimy, které byly obzvlášť mezi lety 1980 a 2006 velmi kruté. Palmy přežily i nepředstavitelný mráz, kdy 6.1. 1993 klesla teplota na -27,5°C. Pokud jsou naše informace správné, u tohoto muzea rostou pouze samice a tehdy se samy nerozmnožovaly. Kiril si ve svých začátcích vytipoval samce „trachýka“ v přímořském Nesebaru, kam se tehdy dovážely palmy ze Soči. Předpokladem bylo, aby byl i dárce pylu ve výborné kondici, a to samci na tomto ostrově splňovali. Volba to byla více než dobrá, jelikož výslední kříženci se z nějakého důvodu prokázali jako ještě odolnější a navíc i hezčí, jelikož mají pevnější listy, které odolají obrovskému množství sněhu. Vzhledem k tomu, že se Kiril věnoval aktivně i stálému rozmnožování populací těchto palem, brzy začaly chodit ohlasy z celého světa, které odolnost palem potvrzovaly. Ač se to ještě před lety zdálo nemožné, tak se pravděpodobně extrémní mrazy, které na jihu Bulharska ještě relativně nedávno bývaly, zapsaly do genů potomstva, jen tak by se dalo totiž vysvětlit, proč nemají palmy po mrazech s minimem -16°C žádné poškození listů. A to nyní necitujeme žádný článek nebo nekopírujeme stokrát překopírované informace ze zahraničních webů, ale mluvíme za naše „Bulgarie“ vysazené u nás v Tropiku na zahradě! Již několikátou zimu nemají Bulgarie žádné mrazové poškození, kdežto fortuneiům se listy (z jiných zdrojů nebo lokalit) poškozují již při teplotě pod -13°C. Může se to zdát jako nepodstatné, co jsou to 3 stupně, ale věřte, že v našem, oteplujícím se klimatu, je to sakra důležité číslo! Kiril na svých stránkách přirovnává tuto podivuhodnou odolnost Mičurinovo zjištění, že pokud je rostlina opakovaně vystavována nepříznivým vlivům, předá informaci do genů potomstva, aby mělo lepší šance na budoucí životní cyklus. Což je vlastně i definice evoluce, nicméně my se díváme na evoluci během jedné generace a to je to, co dělá Trachycarpus fortunei „Bulgaria“ tak výjimečným. Kiril ve svých článkách ještě zmiňuje poměrně zásadní informaci, kdy si pohrává s hypotézou původu matečnic v Plovdivu. Nikdo neví kde se tam vzali a kdo je tam vysadil, ale podle vzhledu se mírně odlišují od ostatních fortuneiů. A jeho domněnka je, že by se mohlo jednat o palmy „Trachycarpus excelsa“. Možná jste již někdy slyšeli název „Chamaerops excelsa“, jakožto synonymum pro Trachycarpus fortunei. Ale podle starší dohledatelné literatury, například knihy od sovětského botanika S. G. Saakova, je patrné, že dříve se od sebe rozlišoval T. fortunei a T. excelsa, kdy například fortunei má mít původ z východní Asie a Japonska, ale excelsa má být z Číny. Rozdíl je prý ve vzhledu a odolnosti, kdy excelsa má být mnohem mohutnější, s výrazně delšími vlákny na kmeni, s pevnějšími listy a dokonce výrazně odolnější. A Kirilova domněnka je, že matečnice u historického muzea mohou být excelsy, které se zde z neznámého důvodu zachovaly, aniž by se jejich populace zkřížila s méně odolnými fortuneiemi. Ostatně, vysvětlovalo by to mnoho věcí, nicméně ověřit tuto informaci je dnes velmi složité a spíše existuje řada protichůdných informací, kdy například T. fortunei v Japonsku není původní, jen tam vznikla varieta Wagnerianus.
První informace o tomto typu trachykarpu se objevily po roce 1990, kdy začaly i první pokusy s mrazuodolností. Nicméně je také důležité u toho správně třídit informace a nedělat z toho druh vhodný pro Horskou Kvildu (ne to není vtip, na Kvildu palmy opravdu někdo vysadil). Zpět do Plovdivu – pro vysvětlení, extrémní mrazy zde přežívalo i více Trachykarpů z dovozu, ale v mnohem horším stavu. Palmám se zde dlouhodobě daří napříč celým Plovdivem i oblastí J a JV pobřeží Bulharska. Jak je to možné? Je to z důvodu tamního klimatu, kdy po většinu roku zde panují nebývale vhodné podmínky pro palmy, každodenní slunce, horké léto, brzká a velmi teplá jara, teplý podzim = mediteránní podmínky. Zimy jsou zde převážně velmi teplé na naše poměry, ale jednou za x let sem vtrhly mrazy (poslední roky už tomu tak není), které tahaly teploty i hluboko pod -20°C, dalo by se říct, že je to takový evropský Texas… Rychlé střídání počasí v přímořském klimatu dokázalo palmy udržet při životě a naprostá většina se po každé zimě probudila, protože k tomu měly vhodné podmínky. Po silném mrazu přišlo rychlé a velmi výrazné oteplení. Samozřejmě, že při teplotě padající více pod -16°C již nelze počítat s nepoškozenými listy, ale kmen přežije neuvěřitelné věci. Jeden z důvodu je jeho barva a vlákna na něm, která se při jasných mrazivých dnech prohřejí klidně i na +30°C, to opravdu moc palem na světě nedokáže, dříve jsem se o tom rozepsal ve článku o mrazové odolnosti různých částech palmy. Trachykarpy jsou přesně na toto experti, ještě když si připočteme, že je jižní Bulharsko o proti nám mnohem jižněji a třeba v únoru zde praží sluníčko, které u nás máme až v dubnu.
A jestli vám připomíná průběh popisovaného bulharského počasí podobný ráz počasí v České republice v zimách posledních let, nejste daleko od pravdy. Zvláště od roku 2013 se změny v klimatu projevily i v naší České zemi, zimy jsou teplejší, mrazů a sněhu ubývá skokově, léta jsou čím dál teplejší a lokálně i sušší, podzimy jsou slunečnější a teplejší. Trachykarpy se tak zabydlují i u nás, a jestli je nějaký fortunei nejvhodnější do našich podmínek, tak rozhodně je to právě „Bulgaria“, která svojí legendární odolnost neustále potvrzuje. Je možné, že to byla jen náhoda, nebo je možné, že extrémní mrazové eskapády se za tak krátkou dobu propsaly do genů potomstva tohoto „trachýka“ A nebo snad extrémní počasí probudilo v potomstvu plovdivských rodičů, rostoucích u muzea a na ostrově Nessebar to nejlepší, co nám může Trachycarpus nabídnout.
Sabal palmetto, Sabal mexicana a hybridy
Sabal palmetto je dnes v rámci USA domácí na krajním jihovýchodě, přičemž jeho nejsevernější výskyt je až v Severní Karolíně. V minulosti však zasahoval ještě severněji a lokálně i dále do vnitrozemí. Lidově se mu říká „cabbage palm“, tedy zelná palma, protože jeho vegetační vrchol, tedy „srdce“ palmy, je jedlé a v minulosti bývalo četně konzumováno, což však zapříčinilo úhyn celé rostliny. Lze předpokládat, že tak mohlo být i několik populací „sežráno“ lidmi.
Sabal „Birmingham“ je velmi zajímavé palmetto, nebo jeho hybrid s nejasným druhým rodičem, který je mimořádně mrazuodolný. Pokus v Dallasu ověřil mrazuodolnost listů při -17°C, kdy pouze namrzly konečny listů. Birmingham je nádherná, masivní palma, tvořící kmen a byla nalezena rostoucí náhodně v zahradě ve městě Birmingham v Alabamě. Mezi další pokusy jmenujme například úspěch pěstitele z Tulsy v Oklahomě, kdy palma přežila -24°C (-11°F) a nebo dokonce -27°C (-17°F) v El Dorado v Kansasu, byť listy již v obou případech omrzly, palmy, a dokonce dosti mladé, to přežily!
Rekordní mrazy v zimách 2021 a 22 na území Texasu prověřily, že i další hybrid Sabal x brazoriensis přežije více, než se čekalo. Tato palma dostala název podle oblasti, kde byla objevena (Brazoria v Texasu), kde se podle genetických testů zjistilo, že se jedná o přírodního křížence Sabal palmetto a Sabal minor. Existuje vědecky nepodložená teorie, která hovoří o tom, že rodičovský S. palmetto pochází z populace, která dnes již neexistuje, neboť byla vyhubena člověkem právě na území dnešního Texasu nebo Louisiany, tedy v podstatě mnohem kontinentálnější lokalita, než kde se nachází S. palmetto dnes. Aby toho nebylo málo, jiná teorie říká, že jde o hybrid S. minor a S. mexicana. Každopádně hybrid je velmi „povedený“, neověřené zdroje hovoří o odolnosti až -26°C jen s malým poškozením listů, ale osobně můžeme poreferovat, že jsme sledovali vysazené rostliny v Dallasu u pěstitele, který si vypěstoval své 2-3 m vysoké jedince S. x brazoriensis, bez sněhu přežily bez poškození doslova „mrazokalypsu“ z roku 2021, kdy naměřil na tuto lokalitu neuvěřitelných 11 dní trvale pod bodem mrazu a s minimálními teplotou -17°C, to vše za silného větru! Tentýž hybrid můžete znát také pod názvem Sabal x texensis.
Dalším druhem s mimořádnou odolností je také Sabal mexicana, u kterého velmi záleží na provenienci, neboť druh zasahuje na jihu až od tropické Nikaragui po chladnější severní Mexiko a jižní Texas na severu areálu. Pokusy pěstitele v Dallasu prověřily právě i tento druh při stejné „mrazokalypse“, jako u hybridu S. x brazoriensis, tedy -17°C, 11 dní trvalého mrazu a palmy zpravidla přišly o většinu listů, ale nebyl zaznamenán jediný kus, který by neobrazil, tedy výsledek v podstatě vynikající.
Sabal minor
Vrátíme se k úvodu článku, do věty „Když jsme s palmami začínali“. Jelikož Sabal minor byla jedna z prvních palem, kterou jsme si pořídili. Tehdy to byla relativně nová palma, co se sem dovážela, hlavně se začaly objevovat na trhu obrolisté formy s názvem Sabal minor, které nenechaly jednoho palmaře klidným. Jenže ať jsme se snažili sebevíc, palma každý rok namrzala, zprvu bez vytápění, kdy měla „na uhel“ spálené listy po každé zimě, i po těch mírnějších (se zimováním pod senem a v jakési boudě obalené igelitem). Moc tak nevycházela ta deklarovaná, neuvěřitelná čísla mrazuodolnosti. Jak šel čas, postupně jsme zjistili v čem tkvěla ta záhada, proč Sabal minor ze španělských polí není tolik odolný. Není to totiž Sabal minor. Je to plantážový hydrid mezi Sabal minor a Sabal palmetto. Ať už vznikl v přírodě, nebo (v tomto případě mnohem pravděpodobněji) se populace znehodnotily na plantážích (kde rostou i matečnice pěstovaných rostlin), výsledná rostlina je opravdu krásná, má obří, pevné listy s masivním řapíkem a třeba v Anglii, kde tyto hybridy nepřicházejí o listy, mohou časem udělat i nižší a neuvěřitelně tlustý kmen. Nicméně, zkušené oko vidí, že je něco jinak, nesedí barva, pravý minor je viditelně více do modra a nesedí hlavně ty rozměry, které má pravý minor mnohem menší, menší listy i méně masivní řapíky. Bohužel, trh je více než hodně zahlcen těmito kříženci a tak ty české pokusy často končí spíše nezdarem. Ovšem, pokud natrefíte na čistého minora, můžete si gratulovat, protože se ho jen tak nezbavíte. Odolnost čisté populace Sabal minor je naprosto neuvěřitelná, odolnost listu se pohybuje kolem -20°C, v některých lokalitách USA byly pozorovány případy, kdy listy zůstaly zelené i po mrazech -25°C! A jelikož tento druh tvoří jakési polopodzemní „hlavy“, stává se takřka nesmrtelnou palmou, jelikož značná část vegetačního vrcholu je ukryta dokonce pod zemí, dalo by se říct jako u hlíznaté rostliny.
Sami jsme si kolem roku 2010 vyklíčili Sabal minor, který jsme dlouhé roky pěstovali v zimní zahradě, jednak proto, že velmi pomalu rostl, což je jediné negativum tohoto druhu (a vlastně i celého rodu), ale i proto, že jsme nevěnovali tolik pozornosti té odolnosti. Prostě jsme jí nevěřili, házeli jsme jeho odolnost do jednoho pytle s problémovým „minorem“ ze španělské plantáže. Velká chyba! Až v roce 2020 jsme vysadili náš semenáč do volné půdy a do dnes jsme ho nikdy nezimovali, a ani to neplánujeme. Po zimách mívá poškození, ale větší škody dělá sníh, který mu dokáže polámat vějíře listů. Poškození mrazem je nanejvýš takové, že špičky listů lehce omrznou. Palma vypadala poměrně dobře i po největším mrazu, který jsme tu za posledních 12 let měli, -17,9°C (v únoru 2021). Po zimách 2022 (-13,9°C) a 2023 (-15,6°C) nemá poškození vůbec žádné. A stejné pozorování nám potvrzují pěstitelé z celé republiky. Pokud se vám podaří sehnat, nebo si napěstovat svůj pravý Sabal minor, okolnostně se řadí na špičku mezi mrazuodolnými palmami, které přežijí české zimy bez zimování i bez jakékoliv ochrany nebo jiného přičinění. Nechcete být otrokem své palmy? Pořiďte si Sabal minor!
Přirozeným domácím prostředím pro Sabal minor je podrost borovicových lesů převážně borovice Elliottovy (Pinus elliottii), převážně podél řek severní části Floridy s přesahem do sousedních, severnějších států. Celý areál výskytu je poměrně veliký, jsou to nížiny Jižní Karolíny, celé Georgie, zasahuje do Louisiany, Alabamy, Severní Karolíny, Texasu a dokonce i do Oklahomy nebo Arkansasu. Místa, kde palmy rostou jsou klidně i částečně trvale zamokřené, ale palma jinak zvládne i poměrně suchá stanoviště, ostatně v okrasných kompozicích se pěstuje spíše v kombinaci suchomilných rostlin, třeba na výhřevných skalkách, kde se vysazuje spolu s rostlinami typu juky, agáve nebo kaktusy a zvládá takové umístění levou zadní. Není tak třeba si dělat nějak výrazně starosti s umístěním, v našem klimatu bude možná i ta výhřevná skalka lepším místem, než trvale zamokřená půda, protože ta bývá v ČR zase po většinu roku až moc studená, na rozdíl od přehřátých oblastí JV USA, kde je průměrná letní teplota až ke 30°C.
Provenience druhu
U tohoto druhu jsou hodně populární i různé provenience, tedy místa výskytu a posléze i sběru, které dělají tento druh dokonce ještě odolnějším. Je jich celá řada a koluje o nich plno zkušeností a informací, tak se pojďme podívat po těch nejslavnějších. Nekopírujeme zde pouze zažité informace, ale uvádíme svá pozorování, učiněná u pěstitelů napříč Severní Amerikou, kteří se dělí o své zkušenosti.
Sabal minor var. Louisiana – podle některých botaniků se dokonce může jednat o vlastní druh , který by se pak jmenoval Sabal louisianesis. Rozdíl je v poněkud modřejších listech a schopnosti po mnoha letech vytvořit dokonce i malý nadzemní kmen. Řada pěstitelů se shoduje, že v předchozích mnoha mrazivých eskapádách, které na JV USA za poslední roky byly, nezmrzly listy ani při teplotách mírně pod -20°C.
Sabal minor ekotyp Louisiana – ač to zní podobně, není to to samé, jako varieta Louisiana. V tomhle případě je pak velmi důležité rostliny správně značit. Tato rostlina je totiž pravý Sabal minor sbíraný ve státě Louisiana. Kromě doložitelných historických klima dat ani nemusíme chodit daleko, v zimě 2022/2023 dorazil až k pobřeží Mexického zálivu brutálně mrazivý vzduch, který se postaral o vpád takřka historických rozměrů. Teploty zde klesaly přes den na -14°C a v noci až na -23°C, a to při silném větru! Ač se to zdá neuvěřitelné, tamní populace minorů to zvládla i bez sněhu bez větších poškození. Jen pro porovnání, takovéto teploty při větru jsou i v ČR extrémně vzácné a běžně se zde nevyskytují.
Sabal minor „McCurtain“ – patrně nejodolnější populace, objevená v McCurtain County (okres) v Oklahomě (poblíž řeky Red River, západně od osady Folsom). Je to oblast, ležící něco přes 100 km severně od texaské metropole Dallas). Pěstitelé v USA tuto populaci testují napříč zemí, například v kansaském městě Wichita tato rostlina zvládla extrémní teplotu -24°F (-31,1°C) a dokonce zde i plodí! Měla by i rychleji růst a dorůstat větších rozměrů, což značí, že jsou rostliny opravdu i mírně odlišné a jejich populace se vyvíjela zvlášť.
Sabal minor „Welfare“ – palmy z této lokality oceňují zejména pěstitelé z oblastí s horkým a suchým létem. Je to ekotyp ze středního Texasu, nedaleko velkoměsta San Antonio. Vyskytuje se jako populace na pastvinách poblíž města duchů Welfare v okrese Kendall County. Zimní extrémy dosahují nárazově do -18°C.
Sabal minor „Cherokee“ – jedna z velmi zajímavých populací ze severovýchodní Alabamy, z okresu Cherokee, nedaleko od hranic s Tennessee. Historický mráz zde dosahoval v roce 1985 až přibližně -26°C a pod -20°C zde bylo i v poslední dekádě několikrát. Velmi dobrý adept do našeho klimatu.
Sabal minor „High Springs“ – tato populace byla nalezena na severní Floridě v okrese Alachua, kde společně s ní rostly Serenoa repens a Rhapidophyllum hystrix. Vyznačuje se hlavně nižším, kompaktnějším vzrůstem, rostliny jsou širší, než vysoké. Historický mráz v lokalitě odpovídá přibližně -17°C.
Sabal minor „Cape Hatteras“ – vůbec nejsevernější populací je tato, z mysu Hatteras v Severní Karolíně, v podstatě nedaleko hranic s Virginií! Je to vůbec nejsevernější výskyt ze všech palem na území Ameriky. Blízký Atlantik ale nedovolí teplotám spadnout tak hluboko (absolutní minimum na Cape Hatteras je pouze -14°C), jako u vnitrozemních populací, nicméně na teploty pod -20°C pěstitelé již mnohokrát tuto populaci ověřili. Navíc – a to je pro nás možná nejdůležitější – je tato populace vystavena relativně nejchladnějším a nejkratším létům z celého jejího areálu výskytu.
Rhapidophyllum hystrix
A na pomyslnou špičku tabulky umisťujeme tento zajímavý, leč monotypický rod palmy. Pochází z poměrně velkého území jihovýchodu USA, kde kopíruje relativně chráněnou oblast za Apalačským pohořím, pobřežní státy J a JV USA. Právě Apalačské pohoří určilo jakousi přírodní bariéru, díky které se na JV USA daří palmám a přečkaly zde i doby ledové. Ale zároveň pohoří brání přirozenému rozrůstání palem severněji. Tento druh palmy je vysazován a prosperuje i v místech, které nejsou ani zdaleka subtropické. Pěstitelé jej testují například na řadě míst v Kanadě, nebo v severní Evropě. Druh je četně vysazován pěstiteli napříč Spojenými státy včetně těch severnějších a daří se jim zde obvykle skvěle, i přes neuvěřitelně mrazivé vpády v posledních letech, které tento druh v USA prověřily. Rhapidophyllum hystrix se vyvinulo v relativně chladných oblastech a je na mráz uzpůsobené, podobně jako Sabal minor nebo třeba Serenoa repens. Takže také tvoří nízký kmen, který i po desítkách, nebo i stovkách let nepřesahuje výšku 1 m. Kmen je dost tlustý a společně se schopností odnožovat se stará o hlavní odolnost rostliny, ač listy samy o sobě také vydrží neuvěřitelný mráz. Listy jsou po mnoho let spíše menší velikosti, ale pokud je palma umístěna v polostínu, má dostatek humusu a spodní vody, mohou vějíře listů dorůst klidně i do téměř metrové šířky.
Poloha Apalačského pohoří je přírodní bariérou pro Rhapidophyllum hystrix i další druhy severoamerických palem. Jeho výskyt na JV pobřeží je s ním úzce spjat
České zdroje, které dováží rhapidophylla z Evropy (nejčastěji ze Španělska nebo Holandska), uvádějí odolnost nižší, kolem -15°C. Dle našich poznatků je to číslo spíše ještě nižší, tedy kolem -13°C. To je bod, kdy u plantážových rostlin dochází k prvnímu poškození listů. Z našeho pozorování velmi často uhyne i původní kmen a časem ho nahradí odnože. Proč je tato hranice poškození tak nízká? Jednak i mezi rhapidophylly je variabilita. Jsou populace, které rostou třeba i téměř v tropických oblastech, jako je střední Florida, kde jsou mrazy jen velmi slabé a spíše vzácné. A tyto populace se časem adaptovaly na teplejší klima, kdy se nepotřebovaly tolik chránit. Naopak populace z úplného severu oblasti výskytu (nejčastěji z Georgie), jsou ty nejodolnější. Bohužel, z nějakého důvodu se na trh dostávají pořád dokola pouze ty kusy palem, vypěstovaných na prosluněných plantážích nebo ve skleníkách, navíc třeba z méně odolných populací, což je také důvod, proč středoevropské pokusy končí často fiaskem, protože pokud by se v chladných oblastech Evropy zavedla nějaká populace rhapidophylla například ze severní Georgie, již dávno by nám tu mohly u domů růst palmy, třeba místo všudypřítomných růží. Zdroje z oblasti výskytu palem hovoří, že ty nejodolnější jedinci mají odolnost listů až kolem -22°C bez nejmenšího krytí, bez chráněného umístění, a byly bez jediného poškození. Celková odolnost palmy se může při nejlepší konstelaci dostat až pod -30°C, ale běžněji se palma setkává spíše s teplotami okolo -20°C, které odolné populace vždy přečkají bez větší újmy. Naše testovací rostliny z dovozu mají rozpačité výsledky v mrazuodolnosti. Mladé rostliny s kmenem do 10 cm nepřežily zimu s minimem -13,9°C, a to hned v několika jedincích. Testujeme roky „velkou“ rostlinu původem z holandské školky, kterou jsme první 2 zimy zimovali s vytápěním, to se rostlině líbilo, s ročními „překotnými“ přírůstky 1 až 1,5 listu. Třetí zimu jsme palmu už nezimovali, i přes mírnou zimu hlavní kmen odešel, listy namrzly a růstový vrchol odhnil. Nicméně, původní kmen celkem akčně nahradily její odnože, které mají za sebou nyní 3. zimu bez jediné ochrany a tyto odnože přečkaly i mrazy -17,9°C bez výrazného poškození. Což tedy může značit, že odolnost rostlina v sobě někde má, ale musí jí v sobě probudit a mnohdy se probudí až když původní, narychlený kmen z plantáže odejde, popřípadě až se rostlina aklimatizuje, což trvá roky a roky.
Přirozeným výskytem pro tuto palmu nejsou záhřevné skály, jak by se třeba mohlo zdát, ale naopak zaplavované nivy, hustější borové lesy i s trvale mokrou půdou, dokonce i částečně zaplavovanou. Vyskytuje se v oblastech, kde jsou velmi horká léta, s horkými letními nocemi, tedy ten letní půlrok si palma dokáže poradit i s opravdu pekelnými podmínkami, třeba i s takřka horkou vodou v bažinách. Navzdory tomu se jí poměrně dobře daří i na plně osluněných stanovištích s menším přídělem vody. Palmy obecně, jsou velmi přizpůsobivé co se týče půdních podmínek, obzvlášť ty mrazuodolné druhy, což Rhapidophyllum hystrix jen potvrzuje.
Potencionální palmové výzvy
Rozhodli jsme se článek nezahlcovat „zbytnými“, pokusnými druhy, u kterých odolnost pozorujeme hlavně v jejich přirozeném prostředí. Nicméně, za zmínku rozhodně stojí. Tyto druhy se vyznačují i jistými vlastnostmi, které se v našich podmínkách velmi špatně simulují. U vysokokmenných druhů a hybridů rodu Sabal je to třeba nutnost extrémně dlouhého a na naše poměry až nereálně horkého léta (denní teploty nad 35°C, noční kolem 25-30°C po většinu léta) pro jejich rychlejší růst, ale třeba i pak pro rychlejší uzdravení po silnějších mrazech . U druhu Nannorrhops ritchieana je tu zase složitá otázka té vhodné populace, která bohužel na trhu často nekoluje. Na trhu spíše koluje populace z jižních, subtropických proveniencí středního východu, tyto typy nannorrhopsů jsou sice líbivější, větší, stříbrnější, ale bohužel málo mrazuodolné. Z našeho světa pěstování palem jsme se setkali s velmi zajímavým názorem od zcestovalého botanika, že existuje populace této palmy, která roste extrémně vysoko v horách Afghánistánu v Kašmíru (občas dostupný N. ritchieana „Kashmir“ je dobrou volbou, ale není to zdaleka úplně ten nejodolnější existující Nannorrhops, oblast Kašmíru je velmi rozsáhlá), kde jsou zimní minima kolem -20°C, a to bez sněhu. A palmy to zde přežívají bez potíží. Problém je, že je to poměrně izolovaná oblast, kam se nikdo jen tak neodváží vstoupit (a ani nemůže), jelikož je to snad i v té vůbec nejnebezpečnější oblasti světa, kde operují radikální organizace.
Ale třeba taková Serenoa repens, která se dá poměrně běžně sehnat a roste jako podrost nejčastěji podmáčených borovicových lesů v oblastech severní Floridy, Jižní Karolíny, Georgie, zase u nás zatím nefunguje tak, jak by se očekávalo, protože naše léta jsou pro ni příliš krátká a vlažná, navíc její specifické podmínky si málokdo troufne nasimulovat (zatopený les). Přesto, když se podíváte na původní areál rozšíření, palma v podstatě kopíruje rozšíření super odolného Sabalu minor a Rhapidophylla, což dokazuje její možnou hranici odolnosti. Ta je skutečně velmi výrazná, u zavedených rostlin amerických pěstitelů bez poškození přežívají mrazy -16°C a po -1°F (-18°C) jen se slabým namrznutím listů!
Za zmínku rozhodně stojí i dosti neznámá Brahea decumbens. Bohužel velmi špatně sehnatelný druh s nečekaně nadějnou odolností. Zdroje hovoří dokonce o odolnosti, která převyšuje Trachycarpy a blíží se odolností Sabalu minor! Samozřejmě to nebude tak jednoduché, přirozeným výskytem této palmy jsou extrémně chudé kamenité horské svahy severovýchodního Mexika, přičemž velmi blízké oblasti jsou domovinou řady stromových, mrazuodolných juk a agáví. Je tak předpoklad, že naše české, úrodné půdy s relativně vysokou schopností retence, výrazně sníží odolnost této palmy, jak to tak u těchto vysokohorských druhů již bývá. Řešením je půdu vyměnit za velmi chudou, kamenitou, ale v první řadě nejprve sehnat nějaký jedinec tohoto druhu :).
I Jižní Amerika má své výrazně mrazuodolné druhy, třeba potencionálně hodně mrazuodolná je Butia eriospatha. Má to ale opět jeden háček, a tím je ta správná populace a čistota druhu. Palmař jistě už zbystřil, že eriospathy se přece prodávají i v ČR. Máme pro vás ale špatnou zprávu. Rostliny, které se pod tímto názvem prodávají v celé Evropě, nejsou odolné tak, jak by měly nebo mohly být. Opět se zde pravděpodobně dostávají klony dokola množené ze stejných matečnic, které ale nemají vhodný původ, tedy ne ten nejlepší možný. Navíc mohlo „někde cestou“ dojít i k nechtěnému zkřížení například s Butia odorata (která se navíc do dnes prodává pod starým názvem Butia capitata, která existuje, ale je mnohem vzácnější, menší a poměrně méně odolná), nebo s Butia yatay, eventuelně i B. catarinensis, přičemž tyto hybridy mohou genetickou mrazuvzdornost degradovat. Semenné palmy na plantážích často hybridizují mezi sebou. Pravé eriospathy rostou na jihu Brazílie, ve státech jako je Santa Catarina a Paraná a také v severní Argentině, kde se vyskytují ve vyšších nadmořských výškách, většinou kolem 1000 m n. m. a obzvláště pak jedna populace zasahuje poměrně daleko do vnitrozemí, díky čemuž se palmy setkávají v zimě s četnými mrazy a sněhem. Ty nejodolnější populace si dokonce procházejí vzácně s mrazy až kolem -15°C v domovině, a to bez poškození, což naznačuje hodně velký předpoklad pro jejich neuvěřitelnou houževnatost. Praxe amerických pěstitelů to potvrzuje, tam se dají „čisté“ eriospathy sehnat. Nicméně, „evropské eriospathy“ z jihoevropských plantáží si většinou neví rady s teplotami pod – 13°C a teplota pod -15°C je pro ně obvykle už smrtící. K jihoamerickým „držákům“ by se dal přiřadit i Trithrinax campestris, jehož odolnost se jeví jako poměrně konstantní napříč populacemi. Odolnost listů se pohybuje přibližně mezi -13°C až -15°C, celková odolnost rostliny však může být i mnohem vyšší, nicméně pokusy k jejímu přesnějšímu zjištění jsou ve světě velmi vzácné, jelikož je palma nesmírně ceněná a drahá, což značně omezuje experimenty s mrazuodolností. Ale v teplejších oblastech, s pouhým přístřeškem proti zimním srážkám, bývají pokusy dlouhodobě úspěšné. No a jako poslední zmiňme proslulou Jubaea chilensis, u které jsme si sami ověřili mrazuodolnost listů u zdravé palmy bez poškození -12°C a s počínajícím poškozením na -13°C, do většiny poloh v ČR se tak bez krytí nehodí, ale myslíme si, že třeba v centru velkých měst, ve vnitrobloku, nebo poblíž frekventovaných nákupních center, by se úspěch mohl dostavit.
A jako třešničku na dortu bychom vyzdvihli Trachycarpus takil. Jeho původ, tedy lokality kde se přirozeně vyskytuje, naznačují, že by se mělo jednat o mimořádně odolný druh palmy. O jeho odolnosti se spekuluje již dlouho, ale pořádné experimenty stále chybí, jelikož ještě nedávno bylo takřka nereálné sehnat pravý druh, nezaměněný omylem za jiné trachycarpusy. Částečně za to mohl jeden z dodavatelů před rokem 2008, který na trh uvedl takily, kteří však nebyli takilové. Bohužel to mnozí jejich pěstitelé do dnes neví a mnoho těchto špatně označených rostlin koluje na trhu dodnes. Naštěstí je takil poměrně dobře rozeznatelný a větší rostliny se prozradí třeba jinou barvou listů a hlavně charakteristickými vlákny na kmeni. Pravé takily se tak vzácně dostaly do kultivace do Evropy jen v době jeho objevení (1905), a pak do celosvětové kultivace až po roce 2008, kdy se zasloužil o jejich dovoz Martin Gibbons. Informace o odolnosti tak prochází obřím internetovým chaosem, kdy dokonce i Wikipedie tvrdila, že se takil nachází ve městě Plovdiv, kde měli přežít teplotu -27,5°C, nicméně tato informace není pravdivá, zde se takil nenachází. Informace o odolnosti tak spatřují světlo světa jen velmi pozvolna až v posledních letech. A zatím je jen na úrovni předpokladu, kdy by se měla pohybovat mezi -15°C a -20°C.
Závěrem
V tomto článku jsme se vám snažili přiblížit odolnost výběrových druhů palem, které by potencionálně měly zvládat i naše české klima, ač třeba s jistými omezeními. Bohužel, pro palmové nadšence je tu ten zádrhel, že ta cesta nebude nikdy jednoduchá, naše středoevropské klima je neobyčejně specifické. Ač se nám klima stále otepluje, tak umístění naší země zůstane stejné, budeme náchylní na měsíce trvající nízkou oblačnost nebo mlhu, vegetační období dlouhé (od posledního mrazíku po první) průměrně 170 dní a další a další aspekty, které u nás nefungují, ale palmy by si je moc přály. Ale ověřená odolnost palem je krok dobrým směrem, třeba k tomu, založit u nás naší vlastní populaci palem. A kdo ví, třeba budou v daleké budoucnosti palmy to jediné, co v naší zemi bude jednou prospívat, jelikož evropský kontinent se dle vědeckých posudků za miliony let přesune nad oblast rovníku (při své cestě na jižní pól).
Pokud srovnáme informace, které máme ohledně mrazuodolnosti dnes, tedy hlavně ty informace, které si můžeme sami ověřit, nebo dokonce vyzkoušet, o proti informacím, které jsme měli k dispozici před téměř 15 lety, tedy v době, když jsme s palmami začínali, tak se ve své podstatně neliší. Rozdíl je jen ten, jak k takovým číslům dojít a že není každý kus palmy zmíněných druhů odolný tak, jak se o něm říká. Teprve, až když jsme problematiku pochopili a začali pěstovat ne jen ty správné druhy palem, ale i ze správných zdrojů (nebo lokalit), nejlépe i vypěstované od semene, nás pěstování palem pohltilo o to více, protože jsme si ověřili, že to opravdu jde i u nás bez zimování. Teď to teprve začíná být ta pravá výzva!
Autor: Rudolf Málek a Radim Kolečkář