Opylovací poměry: Oboupohlavní, samosprašná rostlina

Berberis ruscifolia pochází z oblasti, která je na dříšťály celkově dosti bohatá, pochází odtud i známější druh, oblíbený pro své chutné plody, a to dřišťál Darwinův. Tím místem je jih Jižní Ameriky, od jižní Argentiny na jihu až po Uruguay na severu areálu rozšíření. Na rozdíl od Darwinova dřišťálu je tento druh spíše opadavý, a to buď v době extrémního sucha a nebo v zimě. Je to keř, který dorůstá do výšky kolem 80 – 180 cm. Má úzké a lesklé listy, které připomínají listy rostliny Ruscus aculeatus, díky čemuž získal druh své druhové jméno „ruscifolia“, což v českém překladu znamená doslova „listnatcolistý“, neboť Ruscus je v češtině listnatec, tedy taková zajímavá slovní hříčka. Berberis ruscifolia nese nápadné květy, které jsou jasně žluté a obvykle se objevují ve skupinkách. Po odkvětu následují tmavě modré bobule, které jsou atraktivní zejména pro ptáky a další živočichy. Jejich poživatelnost pro člověka není tolik známá, jako u jiných jihoamerických druhů, ale dle Argentinců je lze konzumovat a vyrábět z nich alkoholické nápoje. Rostlina obsahuje silně žluté barvivo, které je způsobenou látkou berberin a ta je využívána jako antipyretikum, proti bolesti a uvolňuje svaly. Berberin je alkaloid, který ve správné dávce léčí dokonce i nádorová onemocnění, ale v silné dávce může působit jako jed. Berberin je obsažen ve všech dřišťálech, mahoniích, ale třeba i v korkovníku (Phellodendron). Zajímavé a zároveň důležité může být, že se nesmí užívat společně s lékořicí, která de facto blokuje metabolizaci berberidinu a ten tak může působit toxicky i v menším množství.

Co se týče pěstování, je to houževnatý keř, který snáší velmi špatné podmínky, co se půdy týče. Vyžaduje slunné nebo polostinné stanoviště a spíše sušší a chudší typ půdy. Druh je mrazuvzdorný do cca -20°C, ale upřednostní spíše chráněné stanoviště se zimním stínem a závětřím.