Po dlouholetých zkušenostech s pěstování tropických palem v semihydroponii, kde i po šesti letech nepřesazené palmy v původní směsi prosperují, jsem postupně všechny tropické rostliny přesadil také do minerální směsi. Nyní nastal po další sezóně experimentů čas na sumarizaci výsledků a poučení se z chyb. A že jich pár bylo. Nicméně právě identifikace těchto problémů je klíčová pro další vývoj pěstování. Mezi pěstiteli se šíří neskutečné množství mýtů a polopravd, které často vychází z nepochopení principu semihydroponického pěstování. Tento článek navazuje na předchozí povídání o pěstování v minerálních substrátech.
Maraton místo sprintu
Na úvod je důležité si opět zdůraznit princip a výhody pěstování v minerálních substrátech. Často mají pěstitelé trochu přehnané očekávání, tak je potřeba vše uvést na pravou míru. Největší předností přechodu z organických substrátů na minerální je jejich dlouhověkost. Zatímco organická hmota po roce již začíná degradovat, sesedá, mění svou strukturu a složení, tak minerální směsi jsou stále inertní a funkční.
Kdybychom udělali “závod” v růstu v minerálním a organickém substrátu, největší přírůstky bude mít první rok pravděpodobně ta rostlina, co bude zasazena v organice. Je to i celkem logické, klasický substrát je zprvu velmi vzdušný, obsahuje mnoho makro i mikro živin ve snadno pro rostlinu přijatelné formě. U minerálního substrátu to pár měsíců trvá, než se mikroživot v květináči vytvoří a rozjezd některých rostlin je občas spíše běh na dlouhou trať, než sprint. Ovšem jakmile se semihydroponie ‚‚rozjede‘‘ a rostlina prokoření nádobu, vytvoří si své mikroklima, tak může být nakonec v růstu tato rostlina i rychlejší. Zejména po roce, kdy substrát u první rostliny v organice začíná degradovat. Nečekejme však skvělé výsledky hned, nebo všelék na náročné druhy rostlin. Jedná se o čisté a univerzální pěstování pro lidi, kteří preferují dlouhodobě stálé vlastnosti substrátu.
Voda, skvělý pomocník, ale zlý pán
Výsledné pěstování a zálivka se bude lišit druh od druhu pěstované čeledi/rodu/druhu rostlin, nicméně základ je všude stejný. Rostliny nestojí ve velkém množství vody. Některé rody (zejména Hoya) je dokonce lepší nechávat ve vodě jen krátce, nechat rostlinu vypít vodu a pak klidně týden nebo dva nezalévat. Takto lze cyklus celkem úspěšně opakovat. Minerální směs absorbuje také nemalé množství vody a rostlina si dle potřeby pro vodu sáhne. Nicméně hlavní zásoba vody u rodu Hoya je v masitých listech.
U vodomilných rodů jako je například Philodendron, nebo rod Spathiphyllum je naopak lepší nechávat v podmisce nebo obalu vodu v malé míře (řádově jen jednotky milimetrů) a neustále ji doplňovat. Toto doporučení je ale příliš obecné na to, aby sloužilo jako návod k jejich pěstování. Spíše bych rád na tomto příkladu zálivky vysvětlil jednu důležitou věc a to je druh kořenů.
Dvě naprosto odlišné čeledi rostlin pěstované v naprosto identických směsích. Jediným rozdílem je frekvence zálivky. Zatímco Spathiphyllum ‘Picasso‘ (vlevo) má neustále malinké množství vody v obalu, Hoya carnosa ‘Silver dollar‘ po zálivce vodu do dvou dnů vypije a je ‘‘na suchu‘‘ až do další zálivky cca týden.
U řízků, které necháváme zakořenit ve vodě se vyvinou typické bílé vodní kořeny. Po zasazení do substrátu se ale vytvoří jiný druh kořenů – pro zjednodušení je můžeme nazvat terestriální. Tzn. kořeny které jsou na rozdíl od těch vodních houževnaté a hlavně, jsou zvyklé i na výkyvy v množství vody. Kdybychom vodní kořeny nechali proschnout (podobně jako kdyby se nám u řízku kořenícího ve vodě odpařila voda), tak dojde relativně brzy k jejich odumření. Což u těch terestriální takto bezprostředně nehrozí. Přeci jenom v přírodě jsou určité cykly, kdy se opakují období s větším či menším množství vody a pěstování by tomu mělo odpovídat.
A teď to důležité zjištění v souvislosti s pěstováním v minerálním substrátu. V případě neustálého přístupu vody (stále v podmisce nebo obalu malá hladinka vody) se kořeny spíše podobají těm vodním. Pokud necháme substrát občas proschnout (viz zmiňované hoye), kořeny se spíše budou poté podobat těm terestriálním. Budou zvyklé na výkyvy přísunu vody a sucha. Což se právě u některých rodů a druhů ukázalo jako ideální. Kromě voskovek například i Monstera deliciosa, která jako jedna z mála monster není v bytě úplný milovník vody na to, aby stála permanentně ve vodě jako jiné druhy tohoto rodu. Asi každý kdo pěstuje monsteru ‘Thai Constellation‘ ví (obzvlášť u tohoto klonu), jak citlivé kořeny na přelití jsou, a to bohužel i v semihydroponii. Některé rody a druhy jsou zase více zvyklé na neustálý přístup k vodě, a proto jim můžeme dopřát vodu neustále (znova opakuji – v malém množství). Jejich kořenový systém bude tedy vypadat stále spíše jako vodní, než terestriální. Což jsou specifika, která vychází primárně z místa původu a způsobu růstu daných čeledí a rodů.
Ve výsledku může být způsob zalévání dost individuální. Nejdůležitější je však zalévat rostliny furt stejně. Zejména ty, které nemají terestriální, ale spíše vodní kořeny. Pokud vodní kořeny proschnou, je to určitý šok a změna, které se musí nově rostlina přizpůsobit a případně překořenit. To samé platí i naopak pokud dopřejeme v létě hoyám neustálý přístup k vodě. Jejich kořeny po měsíci budou vypadat o poznání jinak, než v případě prosychání směsi.
Vodní režim je rovněž nutné přizpůsobit ročnímu období. Pochopitelně s ustupující délkou dne a snižování teploty tomu přizpůsobujeme i zálivku. Léto je jediné období, kdy většina rostlin téměř bez výjimky ocení neustálý přístup k vodě, protože jejich odpar vody je v tomto období nejvyšší.
Na závěr této kapitoly ještě zmíním problematiku prokořeňování skrz květináč, a zejména do obalu. Po zkušenostech tento jev vnímám spíše negativně, a proto tyto kořeny vně květináč odstraňuji. Má to důležitý význam zejména ve chvíli, kdy tyto kořeny vně nádoby převažují a žijí jen z roztoku pod květináčem. Ve chvíli kdy dojde k proschnutí obalu, kořeny odumřou a s nimi i velká část kořenového systému rostliny. Proto je dle mého názoru potřeba toto hlídat a například co dva týdny prorůstající špičky vně nádobu odstraňovat. Předejdeme tak problému do budoucna. Tuto rutinu člověk většinou stejně co pár týdnů dělá, když kontrolujeme stav kořenů, případně množství vody v obalu.
Volba správné frakce a z půlky máme vyhráno
Postupem času zjišťuji, stejně jako drtivá většina pěstitelů, jak důležitý je správný výběr frakce minerální směsi. Časem se ukázalo, že větší frakce (například 4-8mm) je mnohem více univerzální, než drobnější (2-4 mm). Čím menší frakce směsi je, tím více a déle drží vodu. Rozdíl je naprosto diametrální. Dokonce bych řekl, že použití menší frakce než 2 mm je absolutně nevhodné. Voda je prostě živel. Stejně jako v přírodě, se musí neustále recyklovat a kolovat. Malá frakce média dokáže kořeny úplně zadusit, vytvoří částečně anaerobní prostředí a drží velké množství vody po dlouhou dobu. Mnohem vhodnější je použití větší frakce, která je vzdušnější a voda více protéká, což přesně odpovídá přirozenému koloběhu vody v přírodě.
Malá frakce (kolem 2-4 mm) je vhodná spíše pro zakořeňování v malých květináčích, řádově tak do půl litru objemu květináče. Nejvíce univerzální, jak už částečně zaznělo, je spíše střední frakce (4-8 mm). Zde mám dobré zkušenosti i do objemu květináče cca 10 litrů. Nad tento objem nádoby by měla převažovat velká frakce (8-16 mm).
Příklad toho, jak frakce může ze skvělého média udělat hutnou a přemokřenou směs i u skvěle zvolených médií. Na fotce je semenáč Philodendron spiritus sancti, který byl nejprve pěstován v nízké frakci (začaly problémy s kořeny a posléze i listy), následně přesazen do ověřeného zeoponicu se seramisem o frakci 2-8 mm. Předchozí nízká frakce v kombinaci s liaporem ale slepila směs v hroudu. Fotky po přesazení a porovnání se starou směsí. (pozn. původní seramisová směs není špatná, ale není vhodná pro některé rostliny pro trvalé stání ve vodě, nebo pro málo zakořeněné rostliny, třeba ale taková calathea by si v něm chrochtala blahem..)
Vhodné a méně vhodné složky semihydroponie
Začátky většinou bývají megalomanské, co se množství příměsí ve směsi týče. Výsledný minerální substrát je klidně složen z šesti i více složek různých zrnitostí. Časem člověk každé přesazování množství druhů čím dál více omezuje, až skončí u zaručené ‚‚klasiky”, klidně 2-4 složek. Cílem této kapitoly není komplexně zhodnotit všechna dostupná média, ale zvážit vhodnost těch nejčastěji využívaných. A to buď samostatně, nebo rovnou v prodávaných směsích (lechuza pon, zeoponic, managreen…).
Než se dostaneme k těm nejvíce vhodným pěstebním médiím, nejprve si vyjmenujeme příměsi ty vyloženě nevhodné. Nejdřív obecně, veškerá média pod 2 mm (včetně 1-2 mm liaporu). Nevhodné jsou ty složky, které mění své složení nebo se časem rozpadají. Určitě nedoporučuji píniovou kůru, kterou jsem používal na palmy (a zde odvedla skvělou práci). U aroidů nebo hoyí se ovšem ukázala jako nevhodná. Další složku do blacklistu zařazuji lávu, která je velmi těžká a má minimální mikroporéznost. Navíc u některých pěstitelů byla i pravděpodobně příčinou specifického zasychání listů.
Za relativně dobrá média je považovat obecně keramzit ve frakci 4-8 mm. Nicméně zde cítím potřebu se na chvíli pozastavit. Keramzit (liapor, leca a další názvy) je pálený jíl s velmi nízkou objemovou hmotností. Je skvělý na hmotnostní vylehčení směsi (květináče mají se vzrůstajícím podílem keramzitu na úkor minerálních médií menší hmotnost). Nicméně, a to je velmi důležité, má nízkou nasákavost. Konkrétně tu mikroporézní. Tento pálený jíl je schopen pojmout řádově jen jednotky procent vody (nasákavost cca 1-5 %). Ovšem je charakteristický jednou zvláštností. Obaluje svůj povrch makroskopickou vodou. Tzn. na povrchu je velmi vlhký a uvnitř zcela suchý, díky čemuž se na jeho povrch ‚‚lepí‘‘ další menší příměsi a vytváří poté ‚‚hroudy‘‘. Ve výsledku tak tento pálený jíl zapříčiní převahu makroskopické vody na úkor vzduchu, zejména ve spodní polovině květináče. Proto je potřeba s ním specificky pracovat a používat spíše jeho větší frakci. Ve velkých nádobách je velmi přínosný, do malých květináčů do půl litru objemu ho používám jen vespod, aby se nevysypaly z květináče menší kamínky. U zeolitu jsem váhal, do jaké kategorie toto médium zařadit, ale spíše se hodí mezi ty relativně dobré. Jeho nasákavost není nikterak vysoká a je relativně těžký. Nicméně je základem většiny směsí a úlohu plní docela dobře.
Philodendron ‘pink glory‘ – hybrid mezi Philodendron gloriosum a P. lynamii, jedna z mých nejhezčích kytek a to mimo jiné i díky jednoduché semihydroponické směsi – zeoponic 2-8 mm s trochou seramisu.
A teď konečně k těm nejvhodnějším médiím. Nejosvědčenějším médiem pro všechny pokojové rostliny je pemza. Hlavní předností je její mikroporéznost a velmi vysoká nasákavost a to od cca 40 do 70 %. To znamená, že se při zálivce napije klidně z větší poloviny vodou a přitom stále ponechává velké množství vzduchu mezi kořeny, které si pro vodu do pemzy umí ‚‚sáhnout‘‘. Podobně se chová i seramis, který (podobně jako pemza) mění při nasáknutí barvu, což je skvělým indikátorem blížící se zálivky. Oproti pemze má ještě nižší objemovou hmotnost a vyšší nasákavost. Nevýhodou však je (kromě jeho vysoké ceny) pouze jedna frakce, která je na trhu dostupná. Tyto dvě složky jsou naprosto nejvhodnější pro drtivou většinu rostlin.
Není semihydroponie nakonec moc velká věda?
Na závěr se sluší říct, že drtivá většina lidí tuto problematiku neřeší (a nebo nechce řešit). Koupí komerční směs, zasadí rostliny a buď to funguje, nebo ne. Nicméně pak je tu i další část pěstitelů, co více vnímá potřeby a chování rostlin, míchá si vlastní směs a snaží se odstraňovat příčiny neúspěchu. Takže abych odpověděl na otázku, věda to opravdu asi je, ale dnes již je tolik dostupných možností a informací, díky kterým to pro většinu lidí věda vůbec nemusí být. Navíc je na trhu mnoho komerčních směsí, které do určité míry jsou zárukou úspěchu pro velkou část lidí.
Pěstování tropických rostlin je svým způsobem kontinuální proces, který se neustále vyvíjí. V prvním článku, který byl spíše věnován palmám a transformací zkušeností na jiné skupiny tropických rostlin, jsem zmiňoval plno informací. Dnes mám však na některé zcela odlišný pohled. Namísto však zásahu do původních článků je lepší s odstupem času na tyto informace navázat a zdůraznit, proč se na tyto věci dívám již dnes odlišně. Výsledkem bohužel není univerzální řešení, protože to bude u každého pěstitele a každé rostliny pravděpodobně jiné. Spíše je lepší tyto informace brát jako návod, jak se k tomu svému, univerzálnímu řešení dostat.
Autor: Ing. Vojtěch Pospíšil