Již několikrát jsme strávili dovolenou v těchto italských partiích, které si možná moc lidí s exotikou nespojí. Pouhých 5 hodin autem (z výjezdem od nás) do centra alpské exotiky. Jsou to oblasti v samém srdci jižních Alp, většinou rozsáhlé úžiny a kolem dokola kopce s výškou přesahující i 3 000 m n.m.
Jenže právě proto jsou tyto oblasti mimořádně klimaticky nakloněny výjimečným, takřka subtropickým podmínkám. Alpy, jako celek, výrazně brzdí chladné vpády vzduchu ze S a z V, které v zimě řádí třeba u nás. Ale i každá hora pak stojí za malinko rozdílným ovlivněním počasí v jejím okolí.
Tato oblast nás zajímala tedy jak z pohledu klimatologie, tak z pohledu vegetace, jelikož tyto 2 věci spolu úzce souvisí. Oblast jsme doposud navštívili a prozkoumali celkem 4x.
Nejzajímavější je cesta, začínající od nejsevernějšího bodu. Tento bod je překvapivě opravdu geograficky v srdci Alp, což svědčí o celé unikátnosti těchto oblastí.
My jsme celkem přesně věděli, kam se prvně podívat, jelikož jsme s nadšením projížděli tyto oblasti už před lety přes fotomapy. Osobní zážitek byl samozřejmě násobně bohatší. Jelikož jsme si třeba předem nezjistili pár věcí, jako třeba, že do těchto míst vede pouze jedna silnice, a to ne ledajaká.
Za exotikou přes Sněžku
Zážitek začíná kousek za Brennerem, kde exotiku nikdo čekat nemůže, jelikož nejvyšší bod přejezdu v Brenneru je kolem 1600 m n.m.! To je výška, kudy vede dálnice a každý, kdo jede do Itálie, touto výškou projíždí. Jistě znáte, aspoň z obrázků, že v ČR již nad cca 1200 m n.m. začíná vegetace značně řídnout a nad 1500 m n.m. již nerostou téměř ani stromy, jen kleče a tráva. V Brenneru tohle ale nezažijete, i v šestnáctistech metrech rostou stromy. Nepozorné oko, krom zalehnutých uší ani nepozná, že projíždí vysokohorským průsmykem!
Krátce za Brennerem se sjíždí. Cest, kdy sjet, je více. My jsme objevili minimálně 2. Ta delší je opět zajímavá, jelikož již v Itálii se sjede z dálnice a jede se vedle ní, přes množství vesniček a polností, to vše v nadmořských výškách od 900 po 1400 m.n.m. Nás naprosto dostalo do kolen, když jsme viděli pole se zrající kukuřicí. Teď se podržte. Byla v nadmořské výšce přesahující 1300 m!! A je to jen a pouze díky tomu, že je to uprostřed Alp, kde fungují úplně jiné klimatické podmínky, než známe od nás. Vezměte si, že v ČR patří tyto horské oblasti k těm nejstudenějším, jsou to třeba šumavské slatě, kde jsou měřeny ty nejnižší teploty z celé republiky.
Že budeme přejíždět nějaký průsmyk s pár zatáčkami jsme na mapě viděli, ale v momentě, kdy začínáte v městečku Casateia, (které je ve výšce 960 m n.m,) a ve městě najdete o chlup exotičtější floru než v běžném městě ČR (nejvíc asi zaujmou cedry v zahradách, které dotváří Itálii jako vyšitou), tak si nepřipustíte, co vás čeká o pár chvil později…
Z města se vyrazí do kopce a jede se lesem pořád do kopce. Vzhledem k tomu, že my cestujeme s instalovaným výškoměrem, tak jsme začali žasnout, když jsme překročili výšku 1602 m n.m… Protože kolem dokola byly stromy a jediné, v čem byla změna, tak že měly na sobě chomáče lišejníků, jaké se v běžném lese nenachází. Stromy (smrky) se začaly měnit až ve výšce 1800 m n.m., kde byly najednou nižší a užší. Ve výšce 1900 m n.m. se nacházela linie horské stepi, ta linie byla poměrně přísná: úzké malé stromy najednou končily a dál už byla jen nízká křoviska a rozsáhlé louky a kamení. V momentě, kdy se vyjede z lesa, se otevře neuvěřitelný pohled do krajiny a je vidět, že lze jet ještě autem o 300 m výše, kde se průsmyk ztrácí a končí. Při první cestě jsme opravdu nečekali, že se autem budeme moct podívat až do výšky neuvěřitelných 2102 m n.m… Při dalších cestě, o pár let později, na tento průsmyk s názvem Jaufenpass jsme zase bedlivě sledovali, jak se s nadmořskou výškou mění teplota. Zatímco v 1000 m pod kopcem („nesubtropická“ strana kopce) byla teplota 27°C, na nejvyšším bodě kopce v 2100 m byla teplota příjemná s 19°C. Ještě zajímavější ale je to, co se nachází za průsmykem na druhé straně kopce. Jelikož tam bylo ve stejných nadmořských výškách o 2-3°C tepleji…
Z „Antarktidy“ do ráje za 17 minut
Sníh a mráz se v horském průsmyku Jaufenpass celkem běžně může vyskytnout i v létě. V zimě jsou zde podmínky srovnatelné s Antarktidou. Ostatně 14 dní po našem přejezdu (září) proběhla médii zpráva, že tam napadlo 50 cm sněhu a průsmyk byl neprůjezdný.
Po přejezdu Jaufenpassem se začne sjíždět z dost nehezkého srázu, ale s neuvěřitelným výhledem. Výhled je o to napínavější, jelikož nejbližší obydlené místo, a zároveň i první zastávka, je městečko, kde se nachází palmy. Jde vidět z vrcholu průsmyku a je doslova pod tímto vrcholem.
Druhá strana kopce je již zcela jiné kafe, jelikož lesy začínají již ve vyšší nadm. výšce a jsou bohatší na skladbu vegetace. Důvod je jasný, přes horský průsmyk se vegetace nedostane. A to ani oklikou, tato italská nížina je dokonale uzavřená ze všech stran. To, že má unikátní klima, jde vidět i z vesmíru, jelikož se nad celou nížinou tvoří skoro po celý rok tenká „konvektivní vrstva“, která bývá v létě zbarvená do modra, což jde vidět i z okolních kopců a potom ze zdola z nížin při pohledu do dálky. Tato vzduchová hmota obsahuje hlavně teplejší a o dost vlhčí vzduch, který se sem dostává až z pádské nížiny a nedalekého Středozemního moře a udržují ho zde okolní kopce a to tak dokonale, že se prostě nemá „kam ztrácet“. Je to jeden z prvků, které dělají tyto nížiny unikátním klimatickým místem. O tom ještě později.
První náznak při sjezdu se dá najít již v 900 m n.m., kde jsem si všiml divoce rostoucích ořešáků a dokonce i jedlých kaštanů. Do prvního města s názvem San Leonardo in Passiria vede cesta přes strmé serpentiny a s každou další zatáčkou lze spatřit o něco exotičtější druhy rostlin. Meruňky jsou zde i nad 700 m n.m. To na druhé straně průsmyku možné není, jelikož tam fungují jiné klimatické vlivy. Hlavně proto, že se tam nekumuluje teplý a vlhký vzduch, za což může otevřenější poloha rakouských a německých nížin, do kterých volně proudí kontinentální vzduch.
První palmu jsme objevili při sjezdu ve výšce, přesahující 750 m n.m., kde se spolu s ní začaly v zahradách, ale i divoce v krajině, objevovat třeba fíkovníky, vavříny, kaki. Nicméně, lokálně může být nečekaně exotika i výše, obzvlášť v místě, kde byla naše první zastávka. Domnívám se, že to může být způsobeno postupně se zvyšující nížinou, která končí pod horským průsmykem Jaufenpass, kde mohou teplotní proudy lokálně dovolit exotiku i výše, než 700 m n.m. Při podrobnějším hledání přes fotomapy jsme objevili v horském městečku Verdins (stejný region jako S. L. in Passiria) volně rostoucí trachykarpusy, různě u hotelů, v nadmořské výšce až 912 m n.m.
První zastávka, exotika v Tyrolsku, tropická facka
Jak již zaznělo, městečko San Leonardo in Passiria je první zastávkou na tomto exotickém tripu a je dost důležitým bodem, jelikož doslova ukončuje tuto nížinu. Dál na sever je již středoevropské klima a typická středoevropská flóra, díky 2-3 tisícovým horám všude okolo, s dokonalou bariérou kopců, co na sebe navazují.
Při vjezdu do města si lze povšimnout okamžité změny skladby flóry a pokud jedete i se staženým okýnkem a očima na teploměru, může vás poněkud šokovat, jak se klima změní. Zatímco na druhé straně kopce ještě před Brennerem, tedy v okolí Insbrucku (nad městem), kde je stejná nadmořská výška (600-700 m.n.m.) jako v San Leonardu, byl běžný vzduch s teplotou 25°C, tak při příjezdu do San Leonardo in Passiria, do „konvektivní vrstvy“, vás možná i doslova flákne vzduch o teplotě 27°C a vlhkostí přesahující 60%. Což v ČR zažijeme hlavně při letních vedrech s dusivým vzduchem, který signalizuje, že bude bouřka. Zde je ale takové klima běžné, sedí zde v nížině vlhký, těžký a teplý vzduch. Já se musím přiznat, že jestli mě něco do těchto koutů žene zas a znova na výlety, tak je to právě to exotické klima, které navozuje tu dokonalou atmosféru.
Díky tomuto fenoménu jak okolních hor, tak stále „konvektivní vrstvy“ vzduchu, se zde přes letní období drží vysoké teploty jak přes den, tak i v noci. Tropické noci (když teplota v noci neklesne pod 20°C) se vyskytují již i zde. Podle meteorologických stanic ve městě se třeba v roce 2022 vyskytlo v této oblasti 20 tropických nocí a napočítal jsem třeba 41 tropických dní. Průměrné teploty letních měsíců překračují 20°C, nejteplejší bývá srpen s průměrnou teplotou až 24°C. Což jsou hodnoty dosahované spíše v subtropických oblastech. V ČR například neexistuje oblast, kde by byl tak vysoký počet tropických nocí. Je to způsobeno neochotou nočního prochlazování, teplému vzduchu se odsud prostě nechce.
Městečko San Leonardo in Passiria je zároveň i nejvýše, zakončuje tuto unikátní nížinu. Naší cestou dál se tak jede již jen mírně z kopce, kde se unikátní klima ještě umocňuje.
Další unikátnost, snad všech Italských nížin, je fakt, že zde neexistuje v zimě inverze. Nedaří se jí tu. Podle slunečních dat ze stanic, tu v listopadu a prosinci 2022 svítilo slunce každý den, celý den, vyjma dnů, kdy pršelo. I to je něco, co odlišuje tyto oblasti třeba od ČR.
Exotické lázeňské velkoměsto pod třítisícovkama
Dál po cestě si nelze nevšimnout, že Italové v této oblasti zcela vypustili konvenční zemědělství. Žádná pole, žádné pastviny, ani dobytek. Žádný zápach ze živočišného hospodaření. Dříve zde byly všude vinice, ty jsou ale na úplném ústupu a místo toho jsou všude poctivě zakrytá políčka s jabloňovými sady. Jsou jich tu snad tisíce. Jistě se na tom najdou pozitiva, hlavně asi ta, že krajina působí „čistěji“. Ale nejsem si jist, jestli je to pro ekologii místa lepší. I jabloně se musí stříkat pesticidy, veškeré tyto sady se poctivě prolévají vodou a jsou zakryté obřím množstvím plastových sítí.. Pro nás to je ale změna, nevidět lány polí a těžkou techniku všude, kam se podíváš.
Největší město na trase je Merano, které je pár desítek minut jízdy autem po úzkých silnicích s naprosto úchvatným výhledem do krajiny. Již dříve jsme přes něj s malou zastávkou projížděli, ale po pár letech jsme se do něj velice rádi vrátili. Město je lákavou zastávkou pro turisty, samotný střed města má historické centrum s typicky uspořádanými kamennými Italskými uličkami. Samotné město ale není to, co nás na Meranu láká nejvíce, je to to unikátní klima a zase rostliny.
Hned při příjezdu do města si lze všimnout až bizardní skladby rostlin, kterou byste zde určitě nečekali. Doslova na každém rohu je tu nějaká exotická paráda. Nebo rostliny, které u nás přežívají jen okrajově, tak zde dorůstají do výstavních rozměrů.
Trauttmansdorffové
My jezdíme do Merana primárně kvůli botanické zahradě v sídle zámku rodu Trauttmansdorffů. Královský rod, který má překvapivě spojení i s námi! Respektive s mým rodným městem Horšovský Týn. Představte si, že náš zámek a park vybudoval stejný rod šlechticů, jako ten v Meranu. Zatímco u nás si dali víc záležet na zámku, tam to vypadá, že si dali více záležet na parku, ale není tomu tak. I přesto, že při procházce parku máte pocit, že musí mít obří historii, tak ve skutečnosti byla ještě v celku nedávno pod zámkem jen rozsáhlá vinice, bez důmyslně detailní zahrady, pouze bezprostředně kolem zámku se nacházelo pár vzácnějších dřevin. V parku odstartovaly v roce 1994 rozsáhlé rekonstrukce, které trvaly 7 let, kdy celý park prošel obřími a zcela zásadními konstrukčními předělávkami. A není divu, klima Merana si o to přímo říká. Město je ještě o něco teplejší, než první zastávka San Leonardo in Passiria, tropické noci jako na běžícím pásu, v květnu přijdou vedra a město pomalu opouští až během října. Daří se tu naprosto skvěle subtropickým rostlinám a letněné tropické rostliny se tu mají jako v domovině.
Park byl otevřen v roce 2001, tedy naprostá většina dřevin – hlavně pod zámkem – není prastará, jak se může zdát, ale některé dřeviny se sem veliké už vysazovaly. Některé prostě jen extrémně rychle rostou, zejména díky neuvěřitelnému klimatu. Botanická zahrada, zbudovaná na dost zajímavém klimatickém místě, nabízí neskutečnou scenérii rostlin. Projekt, který zde vznikl, nemá mnoho obdob! Těžko se vysvětluje složitost celého terénu, propojenost vody mnoha kanálky, proudící skrz kopce do jezer pod zámkem, nekonečná přehlídka různorodých výsadeb, koutů, zákoutí, teras, stezek, lávek, vyhlídek, pavilonů… Sídlo jsme navštívili 2x, ani jednou jsme areál neprošli celý, ani po 5 hodinách, kdy toho už má člověk opravdu dost. Nad množstvím exotiky zrak přechází, vždy jsme ohromeni, když objevujeme tamní výsadby vzácnějších dřevin, které třeba i my sami testujeme v našich podmínkách.
Nenechte se úplně zmást, část rostlin se tady zimuje. Třeba citrusové terasy jsou přes zimu pod obří polykarbonátovou halou. I tak ale tamní zahradníci testují mezi citrusy další exotiku, jako třeba strelície, nebo palmy Phoenix roebelenii.
Klimaticky je na tom Merano, co se týče mrazů, kupodivu hůř, než první městečko San Leonardo in Passiria. Merano je kolem 320 m n.m., zámecký areál je ale o něco výše, je na východním kopci od města a je od 335 m n.m. po 420 m n.m. Krom botanického zážitku tak vyšší partie zahrady nabízí i neskutečný výhled na okolní nížiny i kopce. Ale upřímně, kde v alpách není hezký výhled do krajiny… Ale ačkoliv se to může zdát na první pohled paradoxní, právě nižší nadmořská výška způsobuje v zimě minima malinko nižší (o 1-2°C), než v městečku San Leonardo in Passiria. Na druhou stranu třeba letní vedra jsou zde o to drsnější a delší.
Unikátnost místa doplňuje (krom zimních teplot, které jsou často pouze do -5°C) i slunce, které svítí takřka každý den, jelikož v této oblasti neexistuje nízká inverzní oblačnost, ani celodenní mlha. Sníh zde často nevydrží více dní, jelikož místní klima nedokáže udržet teplotu dlouhodobě pod nulou.
Pokračování k jezeru Lago di Garda
Cesta z Merana k jezeru Lago di Garda není úplně krátká, ale celou cestu je na co se dívat (pokud se člověk vyhne dálnici) a každá zastávka v okolních městečkách se většinou vyplatí. Většina turistů jede primárně k jezeru Lago di Garda, kde se rozutečou do okolních měst. Mekkou je asi největší město ze severu jezera a to Riva del Garda. Které splňuje hned několik turistických tužeb, jako je dostupnost města z dálnice, lokalita (jelikož toto historické město je zapasováno mezi horami a to tak, že z obou stran má dvoutisícovky). Pak je to klima, které je v létě jako takřka přímořské. Každodenní vedra, ale zároveň zaručeně hezké počasí ale s jistým vypozorovatelným denním chodem oblačnosti, hlavně ke konci léta. Za vše může unikátnost těchto horských nížin, kdy se zde pravidelně sráží vlhkost. Ale při naší návštěvě v září byla jistota koupání i v horských jezerech nad městem, jen se muselo počítat s dopolední oblačností.
My jsme snad pokaždé navštívili město Arco, které je hned nad městem Riva del Garda a je pro nás o mnohem přitažlivější. Hlavně asi tím, že je protkané historií a je zde co objevovat snad při každé návštěvě. Nás vždy naláká místní botanická zahrada, která je umístěná stejně, jako Trauttmansdorffská zahrada, a to v kopci nad městem. Za těch pár let, co ji navštěvujeme, zahrada také prošla velkými změnami, hlavně tedy ve změně složení vegetace. Pár stromů tedy ubylo, ale nebojí se tu experimentovat se zcela okrajovými druhy dřevin. Klima v Arcu je ještě subtropičtější než ve 150 km vzáleném Meranu, je to hlavně proto, že Arco má nadmořskou výšku pouhých 100 m n.m. (klima je výrazně ovlivňováno přítomností Gardského jezera). A co to tedy znamená? Dle meteorologických stanic jsem třeba v roce 2022 napočítal, že bylo ve městě – a teď se podržte – 30 tropických nocí! V ČR je ve většině oblastí bizarnost i byť jedna taková noc ročně. V centru Prahy nebo v největších tepelných ostrovech měst v ČR, eventuelně ještě na strmých svazích, citlivých na foehnový efekt, bývá v nejteplejším roce do 10 tropických nocí (noc kdy teplota neklesne pod 20°C). Dnů, kdy teploměr překročil tropickou třicítku, jsem v roce 2022 napočítal 67. Ono globální oteplování se projevuje dosyta právě i v těchto oblastech, kde se vzduch neumí schladit tak, jako u nás. Je tak předpokladem, že si toho jsou tamní pěstitelé vědomi a lze tu najít plno zajímavých rostlin.
Centrum města nabízí úchvatné výsadby subtropických druhů palem, kterým se nesmírně daří, každoročně jsou mohutnější a plodí. Butie zde chodíme (možná jako jediní) sklízet, koncem léta plodí lahodné plody chuti meruněk.
Ještě větší exoťárna je ve městech přímo u jezera Lago di Garda. V Rivě samotné se dají najít hlavně u hotelů honosné výsadby, kde se začínají objevovat ve větším počtu i Washingtonie, což je palma, která roste v místech, kde teplota neklesá pod -5°C, jelikož by jí omrzaly listy.
My jsme za ty roky navštívili všechny strany jezera, ne kolem dokola, na to je jezero příliš obří, ale jen konkrétní vytipovaná místa. Turistická i málo známá. Z těch turistických to bylo třeba městečko Limone sul Garda, namáčknuté na skalním útesu západní strany jezera. Bohužel, turisticky příliš vytížené město, kde nebylo ani kde zaparkovat, natož nasávat tamní atmosféru. Nicméně, město obsahuje celkem zajímavé a přístupné citrusové zahrady a mnoho úzkých uliček, kde jsme objevili například volně rostoucí „pokojovou“ šefleru Schefflera arboricola Variegata (květináč položený u domu v úzké uličce, ze kterého prokořenila do země a měla kolem 5 metrů). To nás utvrdilo, že zdejší lokality kolem jezera mají naprosto unikátní klima, kde lze najít neuvěřitelné věci, které byste v Alpách rozhodně nečekali!
Galerie botanické zahrady v Arcu
Galerie centra Arca, Riva del Gardy, Limone sul Gardy, a jezero Lago di Tenno
Autor: Rudolf Málek