V prvním díle jsem se pokusil shrnout mojí dosavadní cestu u pokojových rostlin (článek Pokojovky vzestup a pád) a několikrát jsem načal i jiná témata, spojená s pěstováním. Tento článek bude zaměřen na konkrétní, nejpěstovanější pokojovky doma, na pěstební metody, díky kterým se třeba i zefektivní růst u mnoha druhů, jako jsou třeba rozdíly v různých pěstebních médiích, „slavné“ mechové tyče, rosení nebo domácí skleníky. Stejně tak se pokusím vysvětlit, proč se některým rostlinám nemusí dané stanoviště líbit, nebo proč se jim naše péče nemusí zamlouvat i přesto, že pro ně děláme první, poslední. A zabrousím do ostrého tématu s hnojením, které obecně bývá u pokojových rostlin nedobře pochopeno. A vysvětlím, proč prastaré pokojovky žijí dodnes ale „marketové“ rostliny nevydrží nic.
Pro začátek bych rozdělil pokojovky na skupiny. Některé skupiny možná zpočátku nebudou dávat tolik smysl, ale já rozděluji rostliny podle jejich nároků a tak mohou spadat klidně i 2 poměrně rozdílné rody do jedné společné skupiny. Pro pěstování doma má podle mě větší šanci na úspěch právě to škatulkování do skupin, protože si tím můžete seskupit (nebo naopak účelně rozmístit) rostliny třeba na konkrétním místě (komodě, polici) podle jejich nároků a ne podle toho, jaký název mají napsaný na štítku a co radí chytrý Google.
Nejhlubší, hluboký i mělký stín
Tyto rostliny patří k nejpěstovanějším a jsou i moji favorité. Jsou to druhy, kterým se parádně daří i na velmi špatně osvětlených místech, dokonce i v místech, kde by jeden řekl, že rostlina žít nemůže. Dokonce to mohou být za určitých okolností i místnosti bez oken – ano bez přirozeného zdroje světla. Sám jsem tomu nevěřil, uvedu asi ten nejextrémnější příklad, se kterým jsem se ve své rostlinné praxi zatím setkal. Marantha leuconeura var. erythroneura v jednom konkrétním případě, kdy je umístěná v koupelně bez okna u jedné rodiny, je schopná ne jen přežívat, ale i růst. Jediný zdroj světla je tam žárovka, která někdy na rostlinu svítí i celý večer, než se celá rodina postupně v koupelně vystřídá. Po 2 letech vypadala rostlina celkem spokojeně, a podle fotek, které jsem viděl, byla rostlina dokonce ve výborné kondici… V tomhle případě je to bizarní, jelikož jediný zdroj světla je žárovka, která se spíná ještě v neurčitých intervalech. Ale běžně rostou rostliny třeba v kancelářích, obchodech nebo halách, kde kdyby se přes den zhaslo, tak nebude vidět na krok přes všechen ten nábytek a dálku od oken. Ale v těchto místech bývá aspoň nastolen světelný režim a většinou jsou zde kvanta světel, která svítí jedno přes druhé. Přesně na taková místa jsou vhodné (=přežijí zde) ty nejstínomilnější rostliny, kterým stačí k životu buď pouze malý zdroj světla (malé okno, nebo okno na sever) a nebo dokonce i umělý zdroj světla. Ale tady, i přes uvedený příklad, doporučuji opravdu silnější zdroje světel, pokud chcete, aby rostliny i nějak vypadaly.
I tak ale mějte na paměti, že to jsou podmínky, které rostliny pouze přežijí. Nikoli, že je vyhledávají. I přesto, že přežijí velmi mizerný zdroj osvětlení, pod širým nebem s dávkou slunce by vypadaly mnohem lépe, měly by větší, silnější a lépe probarvenější listy, silnější stonky, kratší a silnější řapíky listů a menší rozestupy mezi patry listů (kratší internodia).
Druhy rostlin, které takové tmavší místnosti dokážou přežívat, i se částečně adaptovat, jsou:
Rhapis excelsa, Howea forsteriana, Chamaedorea elegans, Caryota mitis, Zamioculcas zamiifolia, Epipremnum aureum, Epipremnum Neon, Philodendron scandens i Brasil, Marantha leuconera (pravděpodobně většina marant), mnoho toho zvládnou i tchýniny jazyky (Sansevieria trifasciata) a obecně rod Sanseviera. Dále pak nebývale vysokou odolnost na tmavá místa projevují i rostliny rodu Asparagus, Aspidistra i základní zelenolisté druhy aglaonemy.
Bez slunce nejedu
Tady budu ze začátku trochu stručnější: Kaktusy a sukulenty. Můžete tvrdit, že to není až tak pravda, že třeba plno sukulentů i kaktusů roste i dál od oken. To netvrdím, ale zcela jasně říkám, že pak taková rostlina nevypadá, jak by měla. Nejčastěji se nepřirozeně vytahují, nebo naopak celé roky nerostou.
Slunomilných je hodně druhů palem, obzvlášť ty subtropičtější druhy, jenomže subtropickým druhům se doma dlouhodobě nedaří, jelikož potřebují zimní klid, což se míjí s celoročním umístěním doma (Trachycarpus, Chamaerops, Phoenix, Butia, Jubaea, některé livistony, Rhapidophyllum, Serenoa, Washingtonia,..) ale například ve velmi dobře osvětlené hale, na ně občas narazit můžeme. Dokáží se totiž adaptovat na celoroční umístění v interiéru, leč na úkor vytáhlejšího vzhledu. Zařazuji do této skupiny i tropické palmy, ačkoliv jejich pozice zde je značně nevděčná, jelikož vhodné tropické palmy do bytu jsou často podrostové druhy, které nedorůstají tak obludných rozměrů a tyto druhy jsou často i stínomilnější. Ale stínomilnější jsou v domovině, ne v bytech, kde často celou místnost osvětluje jen jedno okno, tedy pokud stojíte uprostřed místnosti, zjistíte, že při pohledu na všechny světové strany jde z celé oblohy do místnosti tak 5 % světla. A to je málo, často i na stínomilnou palmu. Čili, tropické palmy (krom vybraných druhů z předchozí kategorie) řadím bez výjimky pro pěstování v bytech, jako náročně na světlo, potažmo na slunce. Mohu vám vyjmenovat pár rodů, ale říše palem zahrnuje cca 300 rodů a slunce vyžadují opravdu všechny.
Další rostliny, které vyžadují slunce, jsou ty převážně vodu zadržující, hlavně v listech (tlusté dužnaté listy) – sukulentního a pouštního charakteru – které bez slunce tvoří nehezké tvary, jelikož nemají důvod vodu zadržovat a místo stojícího kaktusu tak mimo okna vypěstujete převislou špagetku. Pokud tak chcete doma uspět se sukulenty, dejte rovnici smysl: sukulent = slunce. A to včetně i těch převislých, jako je třeba oblíbené Sedum burrito. Poměrně málo náročný obzvlášť na zálivku je i svícník (ceropegie), nicméně pouze se sluncem v zádech, bude dělat husté a probarvené závěsy plné listů a riziko hniloby se sníží na velmi nízká čísla. Ceropegií je mnoho druhů (woodii, sandersonii, linearis, stapeliiformis, albisepta, elegans, rupicola, a mnoho dalších …), všechny jsou sukulentního rázu, vyžadující slunce. Nebo další neokoukaný sukulent do závěsu ve formě korálků na niti, Senecio rowleyanus. Do závěsu na osluněná okna se hodí perfektně i kaktusy rodu Rhipsalis, jako například nádherný Rhipsalis paradoxa ‚Minor‚, ač rodina Rhipsalisů se po mých testech projevuje nebývale odolná na extrémně málo osvětlení, ovšem na velmi výrazný úkor vzhledu. Na slunečný parapet zase dejte všechny kalanchoe, hawortie i aloe, jednak proto, že jsou většinou malé a neubírají světlo dál do místnosti a pak také, že pouze na místě, kam praží slunce, budou tvořit krátké, tuhé a nádherně vybarvené listy, a hlavně květy. Trochu neotřele sem zařadím i některé masožravky, plno druhů doma exceluje, pár druhů to zvládne dokonce i bez uměle vytvořeného vlhkého klimatu. Ale pozor, potřebují rašelinu a měkkou vodu! Například láčkovka Nepenthes alata. Tato mi kdysi tvořila doma skoro 20 cm velké pasti, které chytaly vosy. Jižní okna celoročně sluší i mnoha rosnatkám, třeba Drosera capillaris nebo D. capensis, i když u nich doporučuji aspoň pěstování v otevřené sklenici, přeci jen vlhké „miniklima“ udrží listy bez kazů. Pokud máte okno, kde svítí sluníčko i uprostřed zimy, nebál bych se experimentovat ani se zástupcem všech masožravek, mucholapkou (Dionaea muscipula), ta potřebuje pro své přežití v bytovém klimatu celoročně sluneční paprsky, letní pasti jen vymění v zimě za široké listy s minipastmi.
Typicky liánovité – převislé, ale i pnoucí
Podmínky, které vyhovují liánám jsou tak rozmanité, že by název zněl nějak takhle: „Od hlubokého stínu, po vypalující výhně“. A tak to i je. Liány, rostoucí v deštných pralesích, často začínají při zemi, kde vyklíčily, nebo jim šlahoun zakořenil do země. A jak rostou, sápou se většinou po větvích nebo nižší okolní vegetaci, skalách, či po stěnách budov či rovnou stromech, směrem vzhůru. Jakmile mají volný průchod a nic jim nebrání vzrůstu, rozjedou velkou show, kdy například naprostá většina rostlin rodu Philodendron nebo Epipremnum či Monstera, při cestě vzhůru mění někdy i dramaticky svůj vzhled, jelikož postupně listy dospívají, zvětšují se a mění i svůj juvenilní jednoduchý tvar na složitější dospělý. A v těch nejvyšších patrech korun stromů, kdy mají takřka celodenní slunce, filtrované jen skrze horní vrstvu listů stromu, spustí i své květy. V momentě, kdy oporu nemají, nebo ji ztratí, spustí své liány jakýmkoliv směrem, klidně i dolů ze skály, nebo z větve vysoko nad zemí. Liána tím hledá dno, kde by zakořenila a spustila svoji další show, další svojí životní etapu. Když oporu nemá, bude růst a hledat ji klidně desítky metrů daleko.
Jsou to výborní adepti pro pěstování doma, protože si dokonce můžete vybrat, jakou exhibici si od rostliny vyberete. Více o růstu směrem vzhůru je níže v kategorii Mechové tyče.
Mezi klasické druhy a kultivary philodendronů dnešní doby patří: scandens (syn. hederaceum) Brasil– Lemon Lime, pedatum, tripartitum, microsticum, verrucoum, burle-marxii, domesticum, tortum, campii Lynette, hastatum, micans, melinonii, McColley’s finale, melanochrysum, eximium, White Wizard, White Princess, White Knight, Pink Princess, elegans, lacerum, callosum, radiatum, goeldii, ornatum, brandtianum, bippinatifidum, gigantem, nangaritense, gigas, billietiae, Jose Buono, Paraiso Verde, meexicanum, squamiferum, Red Emerald, Imperial Green, Imperial Red, Prince of Orange, Moonlight, Rojo Congo, Malay Gold, Black Cardinal, Painted Lady, Red Moon, werneri, linnaei, sodiroi, lupinum, …
Epipremnum a jeho druhy a kultivary: aureum, Neon, Marble Queen, Enjoy, Happy Leaf, pinnatum, Global Green,..
Monstera: deliciosa a její kultivary vč. barevných; Small form, Brasilian Form, Variegata, Thai Constelation, Marginata, Green on Green, Mint, Halfmoon, Aurea, dále další pohodové bytové druhy jako je: lechleriana (syn. adansonii), pinnatipartitum, dubia, karstenianum (sp. Peru), siltepecana, acuminata, laniata, standleyana, subpinata, Esqueleto, obliqua Peru ,..
Hoya – zde není třeba vyjmenovávat, byly by tu jistě takřka všechny, mnoho jsem jich popsal v předchozím článku o Hoyích.
Rhaphidophora: foraminifera, decursiva, pertusa, tetrasperma,..
Ale můžeme zde zařadit i plno druhů rodu Pillea, voděnek (Tradenscantia), všechny rostliny rodu Scindapsus (pictus, Silver,..).
Syngonia, ty za liány leckdo nepovažuje, ale opak je pravdou. Syngonia velice rády šplhají a pokud podklad nemají, šlahouny volně visí dolů. Okrasných syngonií existují na trhu přehršel, hlavně kultivary druhu podophyllum (Pink, Tricolor, Red Spor, Orm Nak, Pixie, Mojito, Milk Confetii, Alba, Aurea, Panda, Fleckles, Christmas, Mango Allusion,..), dále druhy macrophyllum, schottianum, chiapense, wernerii,.. které samy o sobě mají své další kultivary.
Pnoucí – vyžadující oporu
Tato kategorie je spíše dle libosti, mohl bych totiž překopírovat celý odstavec, který jen nad tímto, v bledě modrém! Záleží totiž také, co od rostliny očekáváte, jak moc velký potenciál rostlině dáte, ale přeci jen to není podmínka pro to, aby se rostlinám dařilo a vypadaly u toho dobře. Všechny rostliny v předchozím odstavci jdou tedy pěstovat i bez opor, ale pouze s vhodnou oporou (viz doma mechové tyče) budou tvořit zcela jiný habitus, většina druhů (krom hoyí) dospívá při růstu směrem vzhůru a tvoří jiný typ listů, a kvetou. V džungli, nebo ve skleníkách, či paludáriích, je možné místo mechové tyče použít doslova cokoli, jelikož všudy přítomný vlhký vzduch umožní rostlině vypustit kořeny k podkladu a zakořenit do něj. V bytech se toto neděje, kořeny, které rostlina vytvoří za každým listem, se k podkladu nepřichytí a zaschnou nebo jen nečinně plandají ve vzduchu.
Je ale pár druhů, kde je opora vyloženě nutná, jelikož evolučně byla rostlina tak stavěná. Jsou to hlavně liánovité rostliny s přisedlými listy, jako je například Monstera dubia, nebo mnoho druhů krátkolistých rhaphidophor (cryptantha, hayi, korthalsii…) , které, pokud nemají po čem se plazit, tak nevypadají ale vůbec dobře. Najdou se takové druhy i mezi hoyemi, například Hoya imbricata, která bez opory svine listy do sebe, listy v přírodě tvoří „jednobuňkové“ bungalovy pro mravenčí kolonie, které v listech pěstují houby.
Přízemní nenáročné
Pokojové rostliny, které často dáváme na zem, jelikož pro okno jsou moc velké – rozložité a zvládají méně pozornosti, dokonce i horší světelné podmínky – to jsou přízemní nenáročné rostliny. Často tedy zvládají pěstitelské chyby, jako je přeschnutí, nebo naopak delší pobyt v bahenní lázni. Zvládají jak divoký úpal u francouzských oken na jih, tak i hůř osvětlenou chodbu, nebo to klasické chybné umístění rostliny v rohu místnosti. Jejich předností často bývá, že mají „chápavé“ listy, které jsou schopny se třeba i za tím světlem natočit, aby ho mohly v maximální možné míře přijímat. Spadá sem hodně již zmíněných rostlin, například maranty, které tuto funkci mají, ty jsou ale spíše převislé. Takovým klasickým zástupcem v plné míře jsou rostliny rodu Calathea, lopatkovec (Spathiphyllum) dokonce i Anthurium (ale ty pak vypadají hůře na špatně osvětleném místě), dracény, fíkusy, kapradiny, šeflery, žumeny (Cissus rhobifolia), aglaonemy, alokázie, všechny nádherné druhy a kultivary rodu Caladium, Sanseviera, trsovité přízemní druhy filodendronů, které nemají tendence se plazit a dělat dlouhá liány, jako je třeba P. gloriosum, pastazanum, McDowell, mammei, plowmanii, luxurians,..
Celkem se sem hodí i fíkusy, ač hezčí bývají na osluněných místech, tedy Ficus elastica, lyrata, pumila, benjamina, microcarpa, …
Nádherné je kapradí jelení jazyk (Asplenium), které může po letech dorůst do velkých rozměrů. Nebo taková neuvěřitelně nenáročná parožnatka (Platycerium bifurcatum).
Přízemní náročné
Tento typ rostlin je podle mě trochu specifický. Jsou to rostliny, které jsou spíše menší, mohou se tvářit nevinně, ale pro svůj optimální vývoj potřebují mít splněno několik proměnných. Tím hlavním faktorem je slunce, potřebují ho aspoň malou část dne, i 1 hodina stačí! Ale je nutná, já bych to spíše zaokrouhlil rovnou na 5 hodin, ale bez přísně vymezených mantinelů. Důležité je, aby v kuse na rostlinu přes okno větší či menší část dne svítilo/pražilo slunce. U naprosté většiny druhů je to proto, aby si vytvořily dostatečné množství cukrů, které promění později na krásu. Ať už to jsou květy u orchidejí nebo hoyí, nebo to jsou pevné a probarvené listy, třeba u anthurií nebo pileí. Jistě jdou tyto rostliny pěstovat i bez přímého slunce, ale podle mého zjištění, obzvlášť v bytech, kde je k dispozici pouze jedno okno z jednoho směru, je rozptýleného světla málo aby z toho tyto rostliny vyžily.
Anthuria, peperomie, orchideje – střevíčník (Paphiopedilum), katleja (Cattleya), miltonie (Miltonia) a vanda (Vanda). Méně nároční jsou můrovec (Phalaenopsis) a člunatec (Cymbidium). Okrasné listem (Ludisia – „Jewel orchid“), pokojové begonie, pestrobarevné fittonie, Hypoestes phyllostachya, Tillandsia, bromélie, Aechmea, Medinilla, zařadil bych zde kolokázie a jejich kultivary, které jsou o něco náročnější na sumu světla, stejně jako třeba i dracaeny nebo Yucca gigantea (syn. Y. elephantipes, Y. elegans), a to proto, aby měly pevné kmínky a listy.
Studená ale světlá chodba
Jistě to znáte, třeba přízemní chodba na starém úřadě, nebo jakákoliv místnost kamenného prastarého zámku, nebo ložnice u babičky. Celoročně studená místnost, která se i v létě horko těžko vyvětrá na příjemnou pokojovou teplotu, spíše se zde dá celoročně chodit ve svetru, v zimě je zde překvapivě „stejná zima“ jako v létě. Věřte, nebo ne, ale i tahle místa jsou dost specifická a simulují přirozené prostředí u mnoho druhů rostlin. Některé zde i zdomácněly a já jsem toho názoru, že jsou i kolébkou všech pokojových rostlin. Jelikož to jsou druhy, které přežily a přečkaly těžké časy, předávají se po generace mezi lidmi a mají někde svůj prvopočátek. Přemýšleli jste někdy, kde se vzala třeba ta 60 letá Dieffenbachia na školní chodbě? Kdo ji sem tehdy umístil a kde ji mohl vzít?
Tyto druhy rostlin nejčastěji pochází z exotických dálek, ale ve většině případů z hor tropického pásu, kde jsou celoročně chladnější podmínky, v létě zde bývají teploty spíše do 20°C a v zimě je zde stabilně velké chladno, od slabého mrazu po 5°C. Více méně jsem teď popsal ty staré školní chodby nebo ložnice našich babiček..
Dieffenbachia, Hoya carnosa, Aspidistra elatior, Fatsia japonica, Ficus pumila, Ficus elastica, Schefflera arboricola, Curculigo capitulata,…
Mechové tyče
Jednou někoho napadlo nasimulovat podklad pro šplhavé druhy rostliny typu Philodendron, Epipremnum, Anthurium,.. a to tak, že to nebude jen suchý a tvrdý podklad, jako třeba v obchodech nabízené tyče obalené kokosovou rohoží, nebo prostě tyče a opory. Ale co kdyby to byl materiál, kde mohou kolínka rostliny vyvinout svůj kořenový systém a ne jen nečinně se o tyč opírat, a tak vznikla mechová tyč. Splňuje totiž vše, co kořeny šplhavých rostlin potřebují při cestě vzhůru.
Není to ovšem jen větší „vyblbnutí“ pro kořeny, bez hlubšího smyslu. Pokud se vše udělá správně, může se vám taková rostlina odvděčit velice rychlým dospíváním, což hlavně znamená větší listy a často i jejich jiný tvar. U druhů rostlin, kde jsou listy opravdovou ozdobou a mají i třeba větší hodnotu, se tak celkem i vyplatí rostlinu nechat u mechové tyče dospívat a těšit se z její krásy, kterou by nejspíše bez této tyče ani nedosáhla.
Jak to funguje?
V případě, že je tyč z jiného materiálu (často se prodávají kokosové tyče – plast potáhnutý kokosovým vláknem), tak je suchá a pro rostlinu se nic nemění, do suchého média nezakoření, sice může růst vzhůru, ale nedospěje a často se i bez vyvazování zhroutí, jelikož taková tyč funguje spíše jen jako překážka.
Tedy pro správný vývoj je zapotřebí, aby byl podklad neustále vlhký a pro kořeny přijatelně prokořenitelný, a k tomu výborně slouží právě mech, prodává se jako sušený lisovaný rašeliník do terárií. Nebo jako čerstvý živý rašeliník (Sphagnum), který lze občas v některých menších obchodech zakoupit, vám nedoporučuji ze 2 důvodů. Ten první je, že malá část prodejců si nepěstuje svůj rašeliník, ale chodí ho plundrovat do lesa a to není úplně tak legální, si naškubat pytel rašeliníku v lese – dost často ten pravý roste v chráněných zónách, nebo se najde i v běžném lese, ale často je to ale ekologický významná lokalita pro endemické druhy živočichů a rostlin, jimž se sběrem rašeliníku ničí přirozené prostředí a tím se dostávám k druhému důvodu a tím je, že si nejspíše se živým rašeliníkem často donesete domu i nezvané hosty (slimáky, mravence a další organismy, některé mohou rostlinám škodit a nebo se v nich dál množit!).
Pokud se tyč/mech udržuje vlhký, rostlina při kontaktu s ní to pozná a to dokonce neuvěřitelně rychle. Podle mých testů, přiložený šlahoun philodendronu White Princess k tyči, pustil kořínek již po 2 dnech! Z každého kolínka, které se dotýká tyče, se spustí množství kořenů, které zarostou do tyče všemi směry a zcela jí prokoření. Pro rostlinu je to v závislosti na velikosti tyče plocha navíc k zakořenění a co hlavně – stimuluje jí to.
Stimulace funguje tak, že rostlina pozná, že má možnost vyrazit vzhůru. Kořeny mají kam kořenit a nový šlahoun dostává impulz, že může začít dospívat. S každým dalším listem, co vyroste, se zvětší jeho plocha. Velká většina philodendronů, které třeba i znáte, se prodávají a dále nabízejí mezi pěstiteli, s juvenilními listy. Nám přijdou takové listy běžné a „normální“ ale pro rostliny je přirozené je mít x násobně větší a velice často i fenestrované (děrované). Listy dospějí pouze při cestě vzhůru, proto se jich v běžných bytových podmínkách jen tak nedočkáme, ale musíme jim dát silný impulz.
Jen tyč nestačí
Pochopitelně to není tak jednoduché. Krom vhodného podkladu, který musí být vysoký a neustále vlhký, je zapotřebí i velké množství světla a teď přijde ten hlavní „detail“ – mělo by to být horní světlo. Listy rostoucí směrem vzhůru jsou evolučně stavěny na fakt, že rostou po stromech směrem vzhůru do jejich korun za sluncem. V bytech s vysokými stropy a běžnými okny se nemusíte obávat, jde to ale pouze do určité výšky. Já, v podkrovním bytě, kde máme stropy vysoké 230 cm a k dispozici máme střešní okna, se mohu dostat na výšku cca 180 cm, a to maximálně 1 až 1,5 m od oken, dál totiž již z výšky 180 cm není vidět obloha a tedy není horní světlo, za kterým by rostlina rostla. Tady mají tedy výhodu byty s velmi vysokým stropem a pochopitelně i vysokými okny. Popřípadě nějaké haly, nebo chodby kde je více pater oken, tam by takový experiment měl naprosto unikátní výsledky!
Krom světla je při cestě vzhůru nutné, dodávat šlahounu i dostatečnou výživu. V přírodě se o kořeny starají živiny zapadané mezi kůrou stromů, kompost v dutinách a hlavně čerstvý trus ptáků a hmyzu. V mechové tyči toho moc není, krom neustálého zvlhčování je tak zapotřebí krmit mech i kvalitní výživou.
Výroba tyče
Samotná výroba nemá přesně vymezené mantinely. Fantazii se meze nekladou, vlastně si myslím, že se i neustále ještě hledají nové techniky a materiály, jak tyče vyrábět rychle, snadno a levně. Důležité je pochopit ten princip, k čemu má tyč sloužit. Já osobně jsem vsadil na ověřenou klasiku, kdy jsem si zakoupil králičí pevné, svařované pletivo, rozstřihl na pruh (cca 30 cm široký) a spojil strany do válce k sobě. U výroby prvních tyčí jsem pečlivě spojoval drátkem strany a trvalo mi to kolem 30 minut spojit jednu 1 m dlouhou tyč, kdy jsem si akorát odnesl škrábance a šrámy až do krve od pletiva. Další tyče jsem řešil jednodušeji, plastovými pásky. Zjistil jsem že není třeba strany tak pevně svírat, je to jen mech, neuteče… Navíc později bude třeba se do tyče dostat a třeba rozplést kořeny, nebo doplnit mech, tak není úplně vhodné si to znesnadňovat přílišnou pečlivostí.
Osobně si myslím, že by tyč měla mít minimálně průměr 6 a více cm. Mech se do ní nacpe, jakmile je tyč v celku. Po trsech se vloží mech do tyče a jinou tyčí se zamačká na dno a postupně se tak štosuje až k vrcholu. Doporučuji s mechem nešetřit a nacpat ho tam, kolik se jen vejde. Velkou spotřebu mechu vykompenzuje fakt, že pak zůstane déle vlhký. A věřte, že to za tu větší spotřebu mechu stojí.
Osobně mám k výrobě ještě pár poznatků, které by vám do budoucna mohly ulehčit péči o tyč. Jde tu hlavně o vodu, která se z tyče rychle vypařuje a osobně si myslím, že by mohlo pomoci dát do středu tyče jakýkoliv knot, který bude vzlínat vodu ze dna nádoby až do výšky, kterou mu dovolí fyzikální zákony. Nebude to moc, ale pomůže to! Stejně tak je fajn myslet i na to, že rosení tyči stačit nebude. Do tyče by mělo desítky minut nebo i hodiny něco kapat ze shora. Nechte si tak aspoň 5 cm od shora tyče místo, já dávám nahoru do tyče plastový kelímek (jakýkoliv kelímek, i od jogurtu) s malou dírkou od špendlíku na jeho dně. Půllitrový kelímek dokáže kapat 30-45 minut, jistě přijdete i na jiné způsoby.
Ano, starost o tyč je každodenní. Ale myslete na to, že to rostlině pomůže se dostat do vzhledu, který vám bude kde kdo závidět. Velkou výhodou je síla tyče a to, jak moc je v ní rašeliník narvaný. Čím větší tyč s velkým množstvím materiálu, tím pomaleji bude i vysychat (ale také bude mít větší spotřebu vody). Nicméně rozdíly mohou být propastné, mám tyče které se bez každodenní péče neobejdou, ale vyrobil jsem už i „turbotyč“, která vydrží 3 dny vlhká. Také prostě záleží na jejich proporcích, tyče do 1 m se chovají mírně jinak, než vysoké 2 m tyče, kde třeba funguje malinko jinak vodní bilance.
Také pokud tyč na jeden nebo více dní vyschne (dovolená), obvykle to pro rostlinu vůbec nic neznamená, šplhavé druhy jsou často na to zvyklé a adaptované.
Umístění k rostlině
Tyč dávám doprostřed květináče, některé tyče mají mech až ve spod pletiva, některým jsem ho vykutal do výšky 10-15 cm. Při výsadbě je pak nutné pečlivě zasypat substrát i do tyče v případě, že není mech až dolů. Rostlinu přimáčknu k tyči a jen skřipcem uchytím, aby se prvním kolínkem dotýkala tyče. Vysazovaná rostlina by měla by být malá, jelikož až u tyče začne teprve dospívat, není tak žádoucí vysadit k tyči velkou rostlinu, připravíte se tím o kus tyče, kdy už rostlina mohla dospívat. Dříve jsem si udělal pokus a vysadil k jedné tyči asi 10 druhů rostlin, i to lze, ale světelně není fyzicky možné uspokojit všechny rostliny naráz… Tedy ne v bytě.
Výsadbový substrát k tyči radím udělat tak vzdušný a „aroid friendly“, že to nebude mít nic společného s běžným pěstováním, které znáte. Substrát by měl být zcela „bezsubstrátový“, ve smyslu, že by neměl být na bázi klasického rašelinného substrátu, tedy měl by být složen pouze z příměsí. Tedy třeba 50% kůry a pak složky jako je nastříhaný rašeliník, perlit, zeolit, cocochipsy,.. Je to z toho důvodu, že kvůli tyči bude rostlina často stát ve vodě, jelikož vyladit zálivku a správné množství vody do tyče často ani nejde a pokud by u toho rostlina byla vysazena v substrátu, mohla by časem začít zahnívat. Další výhodou velkých kusů v „substrátu“ je fakt, že efektivněji pomohou ukotvit tyč v nádobě. V rašelinovém substrátu by se totiž tyč mohla celkem rychle nahnout, nebo i vypadnout.
Pěstební média, substrát nebo raději hydroponii?
Chvíli jsem zvažoval, že napíšu článek pouze o substrátech, jelikož tohle téma je nesmírně obsáhlé a zasloužilo by si rozebrat do posledního atomu. Ale pokusím se zmírnit své nadšení na to nejdůležitější.
Rozdělil bych substrát na 3 typy. Jsou to druhy, se kterými mám bohaté zkušenosti, krom hydroponie, která se u mě zabydluje v čisté hydroponické podobně relativně čerstvě, ale u ní čerpám z nabytých zkušeností, které jsem časem posbíral sám, nebo s pozorování od jiných pěstitelů. Vsázím na jistotu a již objevené.
1. Substrát na bázi rašeliny
Pokud se řekne substrát, je to jistě to první co si každý vybaví. Pytlovaný substrát pro pokojovky. Ale co je to vlastně zač a kdo určil, že je vhodný na pokojovky?
Většina pytlovaných substrátů má stejný základ, některé dokonce mají pouze jednu tuto složku – těžená rašelina. A právě tato rašelina je článek sám o sobě, jelikož celá těžební, dovozová a logistická problematika je nesmírně rozsáhlá a abychom pochopili, proč je na pytli napsáno „SUBSTRÁT PRO POKOJOVÉ ROSTLINY“, museli bychom si tuto problematiku rozebrat. Tak to aspoň nakousneme!
Co je rašelina? Je to tisíce (stovky tisíc) let převážně lesní materiál kupící se na sobě, s převahou mechu rašeliníku. Velmi často se vyskytuje u nás, v oblastech ve vyšších polohách, nejčastěji v hůře dostupném terénu, hustého lesa, mezi horami, kde je stálý přísun vody, která se vlivem orografie rozlévá a je stojatá, často se jedná o bažinatá, chladná údolí, kde se nesmírně daří rašeliníku, který má schopnost růst sám přes sebe v ohromných vrstvách, kupí se, štosuje, vždy ty spodní části bez přístupu světla a vzduchu se postupně zahluší a po tisících letech, ve stále stejných podmínkách, může vrstva uleželého a dokonale konzervovaného rašeliníku dosahovat mocnosti i desítek metrů. U nás se dřív těžila rašelina ve větším měřítku, nyní se spíše od těžby ustupuje, i když se stále najde jedno těžící místo i na Šumavě. U těžby rašeliny dojde hlavně k devastaci vytěžené plochy, která se nemá snahu obnovit, právě díky vlastnostem rašeliny, kdy svrchní vrácená vrstva bez roky střádané vody funguje spíše jako vysokohorská polopoušť. Jakmile se začaly zásoby tenčit a hlavně se začalo více dbát na životní prostředí (protože to není úplně dobře, když těžká technika vjíždí do nejpřísněji chráněných zón) se od těžby postupně upustilo. Těžba pokračuje v zemích, kde je rašeliny naprosto nepředstavitelné množství a upřímně i ta ochrana přírody je tam až na druhém místě. Jsou to oblasti tundry a části severní Evropy. Aktuálně největší vývozce rašeliny v Evropě je Bělorusko.
Rašelina má mnohem větší historii, než jen to, že se vydává za substrát. Ale zaměřme se na ten substrát. Rašelina je vlastně i takový malý přírodní zázrak, jelikož při správném použití můžete na zahradě pěstovat rostliny, které by jinak pěstovat nešly. Hlavně kyselomilné druhy jako jsou rododendrony, azalky, masožravé rostliny, plno druhů jehličnanů a další, kterým rašelina simuluje jednak jejich přirozené prostředí u kořenů (většinou lesní hrabanku – médium s vyšším, kyselejším pH). Ale přišlo se na to, že když se do kyselé a dokonalé rašeliny přidá dolomitický vápenec, sníží se tím pH a najednou má substrát mnohem širší použití. A najednou se kyselá rašelina práškuje zásaditým vápencem, smíchá se smáčedly a hnojivy a vydává se za substrát pro pokojové rostliny. Ač pokojovky s rašelinou jako takovou v evoluční biologii většinou nikdy nepřišly do styku.
Myslím si, že můj názor už na rašelinu znáte a po letech útrap, tedy přesněji slepé víře, pěstování a testování jsem došel k závěru, že pytlovaný, komerčně prodávaný substrát pro COKOLI, je velmi důmyslně promyšlený marketingový tah, který ve svých důsledcích plundruje naší planetu a naše peněženky. Jelikož málokdo si dovolí zpochybňovat, že kupovaný „Substrát pro pokojové rostliny“, vlastně pro pokojové rostliny nebo obecně většinu rostlin, není vůbec vhodný.
A proč? Již samotný postup výroby zavání problémem, cokoli se něčím práškuje, prostě nevydrží dlouho. Ale není to jen o tom, že by efekt vápnění vyprchal. Jelikož vytěžená rašelina není ještě plně rozložená, ona byla zakonzervovaná, nikoli rozložená. Rozkládat se začne v našich květináčích, s našimi rostlinami. Je to pomalý proces, nevšimneme si ho hned, ale děje se a to neustále a nic s tím neuděláme. A stane se to, že po pár letech ve stejné nádobě (již po první zimě) si začne sedat, vlákna se mění na hutnější formu substrátu a často již po 2 letech se z něho stává jakési bláto, drobné lepivé částice, které znemožňují vodě protékat skrz půdu aniž by se nasáklá voda kumulovala, jemnější struktura substrátu vodu zadržuje a tím se i omezuje objem vzduchu v substrátu, potažmo u kořenů rostliny. A rovnice se uzavře tím, že rostlině postupně uhnijí, i při sebeopatrnější zálivce, kořeny.
Celý proces se výrazně zpomalí přidáním vylehčujících složek. Dokonce bych řekl, že pokud poměr složek převyšuje poměr rašeliny a rostlina je odolnější a bytelnější druh, je schopna přečkat toto období půdního rozkladu a překořenit v této blátivé směsi.
Rašelinový substrát já osobně radím nebrat a pokud, tak rozhodně jen jako přechodnou záležitost, jako médium pro prvotní zakořenění mladé rostliny. Ale pokud plánujete dlouhodobější výsadbu, nebo výsadbu do velkoobjemových nádob, zásadně od pytlovaných substrátů, kde je základ těžená rašelina, dejte přednost jiným pěstebním médiím.
V posledních letech dokonce i některá zahradnictví od rašeliny opouštějí, uvědomují si, že jejím používání podporují její těžbu, nesmyslné plýtvání, kdy takřka 100% rašeliny skončí na místech, kde „nemá co dělat“, na kompostech zahrádek, ve městech na zemi, proč plýtvat přírodním bohatstvím a trousit ho v místech, kde nemá žádný význam (městské výsadby letniček, nové výsadby stromů ve městech i na zahradách,..). Používá se jen proto, že je. Ale pro zahradnické účely, kdy prodejní rostlina během jednoho roku skončí u spotřebitele, bohatě postačí i obnovitelné zdroje substrátu (listovka, kompost, potažmo i ta borová hrabanka není tak špatný nápad).
2. organika říznutá anorganikou
Zlatá střední cesta. Toto médium je vhodné ne jen pro aroidy, správným poměrem složek, popřípadě jejich různou kombinací, se můžeme dostat na optimum pro pěstování čehokoliv a to bez použití rašeliny! Ano, jde to!
Formoval bych tvorbu tohoto substrátu tak, že je vždy vhodné si vybrat základ, který budeme používat a kterému důvěřujeme. Já jsem právě s tímto základem měl ještě nedávno problém, jelikož jsem vždy raději sáhnul po rašelinovém substrátu, leč profesionální řada (většinou bílá vrchní vláknitá rašelina, která se rozkládá nejdéle a nejpomaleji), ale opravdu to nebylo nutné, spíše to bylo trochu i nedůvěra, že to bez ní bude fungovat. Bude, opravdu bude!
Jako základ můžete použít například drcený kokos, dokonce si myslím, že i kompost nebo listovka není až tak zlý nápad. Nicméně, čím drobnější základ, o to více by měl substrát být vyvážený většími/stabilnějšími příměsi, které zabrání například sednutí substrátu. Kupříkladu na 2 díly kompostu použiju 1 díl perlitu, 1 díl kokočipsů/drceného kokosu a 1 díl pemzy/zeolitu/keramzitu. Tedy vždy musí podíly příměsí převyšovat podíly základu, aby nedošlo k tomu, že rostlinu budete po 2 letech znovu přesazovat. I když vám to zaručit úplně nemohu, jelikož třeba zmíněný kokos se také po letech začne rozkládat.
Osobně jsem dával přednost vlastním směsím (třeba pro aroidy), kdy substrátový podíl rašelinového substrátu zahrnoval objem pouze do 10%, zbytek byly příměsi v různém poměru. Většinou čím vzácnější rostlina, tím hrubší směs jsem vyrobil. Později jsem začal kupovat například různé frakce píniové kůry, různé frakce keramzitu, zeolitu nebo pemzy.
Takové celosvětově nejoblíbenější příměsi pro rostliny, které se dají běžně sehnat v obchodech:
Píniová kůra (frakce 15-40 mm)
Pemza (frakce od 3 do 15 mm)
Zeolit (frakce od 1 do 15 mm)
Keramzit/liapor (frakce od 3 do 16 mm)
Perlit (od 1 do 5 mm)
Láva (od 1 do 16 mm)
Písek (jeho použití považuji za poněkud sporné, není pórovitý, je těžký a vodu neodvádí, ale celkem váže)
Vermikulit (jeho dlouhodobé použití je sporné, jako příměs ho nedoporučuji, rychle se rozkládá, je to vločkovaný jíl)
Cocopress (drcený kokos)
Kokochipsy (známé spíše pro orchideje, ač sám je považuju jako velmi nevhodné pro orchideje)
Dřevěné uhlí – jeho přínos v nádobě je z dlouhodobého hlediska podle mě sporný, ač se považuje za zázrak)
Sfagnum (rašeliník)
Příměsi, o kterých si lidi často myslí, že jsou vhodné. Některé nejsou vyloženě nevhodné, ale nemají pro kořeny žádný přínos, nesají, nemají mikrobiální prostředí, póry, … mají stejnou biologickou hodnotu jako písek nebo kamení – spíše žádnou, jen kořenům překáží:
Polystyren
Molitan
Slovníček:
Organika= rozložitelný materiál nebo vzniklý rozkladem (rašelina, kokos, kompost,..)
Anorganika= horniny, vyvřeliny, láva (pemza, zeolit, perlit,..)
3. vítejte ve světě anorganiky (=hydroponie)
O tomto jsem spíše slýchával/vídával. Pamatuji si, že jsem poprvé viděl první směs od nejznámější značky hydroponie v roce 2010, kdy mi jí ukazoval jeden známý prodejce palem, jako novinku na trhu. Upřímně mi to tehdy přišlo jako něco „umělého“, něco co vypadá jako písek pro kočky a neviděl jsem v tom budoucnost. Proč taky, když existuje substrát a hlína…
S odstupem let jsem se k hydroponii zcela ve svém pěstování přeprogramoval. „Vyhodil“ (přesněji recykloval) jsem stovky litrů substrátu na bázi rašeliny ze všech svých pokojovek, přepral jsem kořeny, vyčistil květináče, obaly, cedulky od všeho organického a rostliny přesadil do vyvřelin!
V čem je to výhodnější? Naprosto nesporná výhoda je, že to co ke kořenům nasypete v anorganice, to tam bude za rok, za dva i za sto. Kořeny rostlin teoreticky ani žádné médium nepotřebují, jsou schopné růst i v čisté, okysličené vodě, ale to by asi padaly z květináčů 🙂 . Při použití anorganiky vyrostou rostlinám takové „polovodní“ kořeny, které jsou schopné růst i ponořené pod vodou. Takže ano, jakákoliv starost o přemokření substrátu naprosto odpadá. Trochu přehnaně, i když zase tak moc ne, se dá říct, že můžete rostliny přelévat horem dolem, jet na dlouhou dovolenou a nic se rostlinám nestane. Prostě se naleje do podmisky více vody a anorganika se postará..
Nevýhody tu jsou, hlavní nevýhoda je pro začátek pořizovací cena, která násobně převyšuje substráty na bázi rašeliny. A to dost možná znechutí většinu lidí, že mají dávat ranec za hromadu šutrů. Proč platit za něco co se vypálilo z hlíny nebo vyteklo ze sopky? Na Kanárech to padá z nebe a bagry to házejí do moře, ale u nás stojí 18 kg drcené lávy 500 kč… Bohužel. Ale říkejme si třeba, že na Kanárech zase nemají rašeliniště…
Další nevýhoda může být váha směsi, ale zde velmi záleží na jejím složení. Mé přesazené rostliny do anorganiky na polici rázem váží minimálně 2x tolik, jelikož 35% mé směsi zastupuje drcená láva. Při použití třeba čistého keramzitu, nebo pemzy, starosti s váhou odpadají, ale zároveň zase pozor u příliš lehkých přísad, aby se rostlina s květináčem nestaly nestabilní. Často pak nepomůže ani stojící voda na dně nádoby. S vodou souvisí nechtěné zasolování, to sice probíhá v každém médiu, ale v anorganice je více a rychleji patrné na povrchu květináče, kdy se zasolí vrstvička vrchních kamínků. Řešení je, po pár letech vyměnit aspoň vrchní část materiálu za pohledově čistší. Popřípadě vyklepat původní materiál, vyprat ho a použít znovu. Při důkladném vyčistění, lze kamínky používat nekonečně, jedná se tedy i o ekologičtější pěstování a naprosto nezávadné. Jaký rozdíl o proti rašelině, která se musí těžit a dovážet. Například pemza, ta vzniká při sopečné činnosti pod vodou, kdy díky chemické reakci dojde k vyplavání materiálu na hladinu moře. Je snad něco víc ekologického a udržitelného?
Hnojení anorganiky je velmi důležité. Jelikož to jsou nevýživné kousky hornin, které neobsahují žádné živiny, ani mikro prvky. To znamená, že rostliny v anorganice jsou čistě závislé na tom, čím je budeme zalévat a hnojit! A to by mělo probíhat hlavně čistými kapalnými, nebo krystalickými vodou rozpustnými hnojivy. Nejideálněji umělými hnojivy, většina značek obsahuje veškeré prvky vč mikroprvků, které z hluché hydroponie, udělají výživné médium. Jelikož přírodní organická hnojiva stručně řečeno potřebují půdní živé médium, aby se mohla dál rozkládat a štěpit na přijatelnější složky. Ale hlavně, přidané kousky z organických hnojiv (spalitelné částice), nezmizí z kamínků, ale budou se zde kupit a mohou ucpávat průchod vzduchu a vody.
Osobně anorganický substrát zalévám vodou z akvária, je to 330 l veliká nádrž, kterou doplňuji dešťovou vodou po každé, když výrazně ubyde hladina. Nutno dodat, že v nádrži udržuji cca 150 akvarijních rybiček a mnoho dalších živočichů. Odebraná voda je tak z části výživná, navíc díky tomu, že je dešťová, tak je měkká a nezasoluje anorganiku.
4. stará klasika, ale více a vše o tom v posledním odstavci celého článku!
Domácí skleníky, Ikea green house cabinet
Svého času mnou velice obdivovaný způsob pěstování náročnějších rostlin. Popularitu tomu opravdu dala Ikea, která vyrábí prosklenou skříňku, kterou stačí jen nepatrně předělat a vznikne malý přenosný skleník pro naše zelené poklady. Tento způsob pěstování se stal poměrně populární, kdy se sdílením na sociálních sítích přímo i vytříbily skupiny, zaměřující se na malé světy v těchto skříních. Krom estetického hlediska, které je opravdu vysoké, tak má blahodárný účinek na rostliny skleníkové klima, které plně simuluje klima deštného pralesa.
Nejblahodárnější je stabilně vysoká vlhkost vzduchu, která rostliny stimuluje nejvíce. Ale krom těchto skříní, které vlastně jen nevinně kopírují paludária nebo vivária, se dá udělat kousek zapařené džungle i v čemkoliv jiném, ideálně skleněném.
O nic méně populární jsou „zavřeniny“, tedy zavařovací sklenice, kde se vyrobí mikro svět, z malých druhů rostlin. A dokonce, pokud se vyváží počet rostlin, substrát, světlo a množství vody, je možné takovou sklenici celé týdny a měsíce neotevřít, aniž by obsah jakkoliv utrpěl. Možná i znáte neuvěřitelný pokus z Británie, kde vznikl jeden takový mikro svět v roce 1960, s jediným druhem rostliny (Tradescantia) ve velké lahvi. Rostlinu zasadil pěstitel do trochy kompostu a čtvrt litru vody. Naposled lahev otevřel v roce 1972, aby dolil trochu vody, ale od té doby již zůstála uzavřena do dnešních dní. Zelený svět v ní existuje desítky let, se zataveným víčkem. A potřebuje k životu už jen sluneční světlo. Absolutní vyrovnanost biodiverzity uvnitř lahve nepotřebuje doplňovat vodu, ani živiny, koloběh se tam sám neustále doplňuje, kdy staré listy rostliny hnijí pomocí bakterií, při jejichž rozkladu vzniká oxid uhličitý, který rostlina přemění na kyslík. Vše co tedy rostlina potřebuje, si vyrobí sama. Stejně jako voda, která se z listů odpaří, vysráží se na stěnách sklenice a steče ke kořenům rostliny.
Na stejném principu částečně fungují ne jen zavřeniny, ale i domácí skleníky, i paludária a vivária, kde se dá zajít ještě o krok dále a umělým osvětlením a různými zvlhčovači, lze vyrobit doslova kousek toho nejtropičtějšího pralesa světa. Já osobně jsem z těchto věcí přímo uchvácen a cíleně vyhledávám takové projekty a učím se z jejich realizacích a výsledků. Ač vzniknou uměle, lze vytvořit něco přírodně dokonalého. Druhým extrémem je projekt Biosféra 2, který byl postaven v roce 1991 v Arizoně. Jedná se o komplex skleníků na ploše 1,27 ha a svojí unikátností se řadí mezi nejvýznamnější umělé ekosystémy na světě. Jelikož tento projekt obsahuje 7 zcela oddělených a uzavřených biosfér od okolního světa i ostatních skleníků, veškerá obsluha je řízena zevnitř, včetně koloběhu vody i energie. Projekt měl sloužit hlavně k poznávání toho, jak by fungoval zcela odříznutý ekosystém, například při kolonizaci jiného světa, v tento moment si již možná dokážete představit, že skleníky jsou opravdu vzduchově zcela uzavřené. Dokazuje to i podzemní hala pod hlavním skleníkem, kde je gumový strop, ten se prohýbá podle toho, jaký je ve skleníkách tlak vzduchu. Celkem zde proběhly 2 významné experimenty, výsledky odpověděly na mnoho otázek, které projekt doprovázely. Ku dnešku jsou skleníky a biosféra stále funkční, spadají pod Arizonskou univerzitu, ale kolonizační pokusy skončily v roce 2003, nyní lze skleníky volně navštívit. Tento projekt se tak dá přirovnat k největší „zavřenině“ na světě, kde lze dokonce i orat pole v simulovaném tropickém světě.
Rosení a vlhkost
Velice často se například v knihách nebo v návodech pro pěstování tropických rostlin, rozebírá téma vlhkosti tím stylem, že můžeme rostlině zvýšit vlhkost častým rosením, nebo jí nasypat do podmisky kamínky s trochou vody. Pojďme se na to ale podívat trochu detailněji, jak to vlastně je.
Rosit či nerosit
Rada častého rosení, která má zvýšit vlhkost vzduchu, není úplně založena na pravdě. Jelikož efekt vlhkého vzduchu rosením nevydrží moc dlouho, vlastně tak dlouho, jako vydrží kapky vody na listech. Jakmile se odpaří, list zase bude bojovat se suchem. Naopak tím, že se rostlina bude často rosit, se spíše stresuje, jelikož vždy když voda zmizí, objeví se abstinenční příznaky. Tyto rychlé výkyvy vlhkosti nejsou pro rostliny dlouhodobě nic dobrého. A věřte, že je lepší rostliny nerosit. Ano, mohu vám zcela upřímně potvrdit, že jsem jeden rok rostliny těžce rosil, zvlhčoval vzduch a staral se, aby se měly opravdu vlhce a hned druhý rok, jsem nezapnul ani jednou zvlhčovač a ani jednou rostliny neporosil. Jaký to mělo efekt? Možná vás to překvapí, možná ne, ale efekt nebyl takřka žádný. Rostlinám neosychaly listy, nesnížila se kvalita přírůstků, nesnížil se mi ani výskyt plísně v bytě. Pouze byly listy víc zaprášené a aroidy mi přestaly zakořeňovat do nábytku. Osobně jsem došel k závěru, že rosení je pouze přežitek a pokud nechceme mít zaprášené rostliny, mnohem větší službu jim uděláme, pokud je aspoň 1x za měsíc (ideálně 1x za týden), dáme pod sprchu.
Vlhkost z vlhkých kamínků v misce se opravdu uvolňuje, ale pouze v bezprostřední blízkosti misky. Dle velikosti misky je vlhko citelné v různých vzdálenostech, ale běžná podmiska (10-20 cm široká) nepřinese rostlině nic, zde se vlhkost udržuje do 5 cm od povrchu kamínků, dál je efekt zcela minimální, spíše žádný.
Jak tedy vlhkost efektivně zvýšit? Možností je více, asi tou nejjednodušší je pořídit si zvlhčovač vzduchu. Jsou elektrické a fungují na principu ultrazvuku, kdy malinká keramická destička je schopna svými vibracemi vyrobit z vody mlhu. Je to opravdu a doslova mlha, kapičky vody, nikoli vodní pára. Ultrazvukové zvlhčovače jsou často nesprávně chápány, kdy se může zdát, že vyrobená vlhkost do bytu nepatří. Naopak, právě přesně a jedině tato vlhkost zde „patří“. Pára do bytu nepatří, horký vzduch, ten nábytek zničit dokáže, ale studená mlha ne.
Roky již tyto zvlhčovače doma používám, v jednu dobu jsem používal i 3 naráz, nikdy jsem nepozoroval žádné škody, na nábytku, stěnách, ani textiliích, ani v bezprostřední blízkosti zvlhčovače. Ani v době, kdy byla doma doslova mlha. Na co si dát pozor, tak bezprostředně na místo, kam mlha dopadá, se může hromadit po malinkých kapičkách voda. Každá značka má, v závislosti na příkonu, doporučenou velikost místnosti, kterou zvládne zvlhčit. Já používám nyní přístroj, který zvlhčuje 2x tak větší plochu, než by měl, a je ještě k tomu mírně ventilovaná, kdy část vzduchu uniká do přízemí. I tak dokáže stroj zvýšit vlhkost o 6%, nezdá se to moc, ale právě těch pár procent je bod zlomu, kdy se běžný bytový vzduch promění v tropický. Běžné zvlhčovače v uzavřeném prostoru zvednou vlhkost o 10 a více %, což bohatě stačí na vytvoření toho pravého, tropického vzduchu, kterým rostlinám výrazně pomůže v bytí. Tropické rostliny nejlépe rostou ve vlhkosti, přesahující 70%, ideálně 80%, čehož doma těžko docílíme, při takové vlhkosti je vzduch takřka přesycen vodní parou a do běžného českého bytu se nehodí.
Druhá možnost je, mít rostlin opravu velmi velké množství. Říká se, že velké množství rostlin si udržuje svojí vlhkost v místnosti, já si ale myslím, že to je spíše způsobeno obrovskou plochou vlhkého substrátu, ze kterého se vlhkost uvolňuje. Dejte 100 misek s vlhkými kamínky vedle sebe a efekt se zestonásobí. Ale jistě, velké množství listů v místnosti také pomůže! U velkého množství rostlin se i citelně zvýší vlhkost po rosení, jelikož plocha listů může být klidně i větší, než je plocha samotné místnosti. Je to tejný efekt, jako po vytření podlahy, to je vzdoušek! Ale jen na chvíli, než se voda z listů odpaří a místnost se vyvětrá.
Osobně bych doporučil vlhkost tolik neřešit, obzvlášť pak, pokud se vám doma pohybuje mezi 50-60%. Jelikož v běžném bytě ji stejně maximálně jen lehce zvýšíte (aby byl byt obyvatelný) a to zase tak moc rostlinám nepomůže, jistě je to potěší, ale nějak výrazně jim to nepomůže.
Vlhkost by se měla řešit, pokud dlouhodobě klesá v místnosti pod 50%, to pak často zvlhčování smysl má a minimálně to některé rostliny ochrání od oschlých okrajů listů.
Zajímavý je i pocit tropů při rozdílné teplotě. Čím vyšší je teplota, tím nižší stačí vlhkost, abyste dostali pocit, že nesedíte v obýváku, ale někde u bazénu na Kostarice. Například při teplotě 22°C a 60% vlhkosti je cítit jen mírně těžší vzduch, ale stačí aby se teplota zvedla o 1°C při stejné vlhkosti a rázem se ocitnete na tropickém ostrově. Ta hranice pocitové teploty je velmi tenká!
Hnojení
Poměrně nevděčné téma, jelikož ho nelze paušalizovat na všechny typy substrátu a ani na všechny rostliny. Je dokonce nesmírně důležité rozdělit, jaký typ pěstebního média chceme hnojit. Pojďme si to ale rozebrat podrobněji a vyvodit nějaké závěry, které nám pomou se v tom lépe zorientovat
Organická hnojiva
Hnojivo je většinou soubor sloučenin doplňující živiny rostlinám. V ideálním případě je od výrobce množství živin uvedeno na obalu, v méně ideálním případě ne, a v takovém případě nedoporučuji hnojivo vůbec používat. Jedná se hlavně o growshopy, které nechtějí prozrazovat svoje know-how a chodí i po tenkém ledě, legislativa dokonce přikazuje uvádět složení a poměr složek na obal. Již jsem se s takovými výrobky setkal, většinou jde o nějaké zázračné výluhy, ale již se nedozvíte z čeho, ani jaká koncentrace tam je a jaké to obsahuje poměry hlavních živin NPK (dusík, fosfor, draslík). U organických hnojiv, například ve formě granulátu, se celý obsah zvířecích exkrementů nasuší i se často i s podestýlkou a vylisuje do granulátu. Nebo třeba pravé netopýří guáno se nasbírá, nechá se nasušit v hroudách a pak se jen rozemele na prach. U domácích hnojiv se zase kvasí často nějaké organické zbytky z jídel, ovoce, rostlin, popřípadě exkrementy hospodářských zvířat. Kvašené „koblížky“, ty štípou!
Umělá hnojiva
Přiznám se, že nejsem fanda umělých hnojiv, a to hlavně z jednoho důvodu. Ono to složení není zase tak zlé, ale drtivá většina hnojiv (na zlaté výjimky) je barvená. Ano, barvená umělými barvivy, aby byl krystalický prášek lákavější, ale i pro odlišení od jiných typů hnojiv nebo značek. Ale je to zcela a úplně zbytečné aditivum, které zůstává v půdě.
Umělá, převážně krystalická hnojiva se vyrábí těžbou a následnou často chemickou úpravou. Všechna umělá hnojiva jsou tak ve formě solí (nikoli kuchyňské, jsou to soli, které rostliny využijí téměř beze zbytků. Občas to doprovází mýty, že jsou vyráběna například z ropy, ale není tomu tak, z ropy nevyrobíte N ani P ani K. Aby se celý proces dal pochopit, musí se prvky rozdělit na:
Dusík – jedna z forem dusíku se vyrábí tak, že se dusík obsažený ve vzduchu stlačí za přítomnosti vodíku v katalyzátoru a vznikne amoniak. Ten se dál zpracovává, například oxidací, kdy vznikne kyselina dusičná, což je už kousek od finálního výrobku dusíku v hnojivech, který se dál krystalizuje.
Fosfor – se jako jediný nedá vyrábět z obnovitelných zdrojů, ale těží se. Vzniká téměř stejně jako ropa, tedy biologickým způsobem, přesněji se jedná o zkamenělé mořské živočichy, kdy se postupně při vzniku hor, dostaly naleziště na souš. Těží se ve formě apatitu ze které se vyrábí soli kyseliny fosforečné, což je již finální přísada hnojiv.
Draslík – také se těží ve formě minerálů, které se dál zpracovávají až do přijatelné formy pro hnojiva
Hnojíme: Pěstební rašelinový substrát a použití organických hnojiv
Zní to lákavě a ekologicky – a to také svým způsobem je, ale po letech testování přicházím k závěru, že to není dlouhodobě nejlepší způsob hnojení. Je tedy nutné uvést na pravou míru i formu hnojiva. Já jsem používal nejčastěji výluhy, tedy vodnaté roztoky maximálně o konzistence zakalené vody. Kvasil jsem třeba ve flaškách netopýří guano, kdy se ve 2 l flašce rozmíchá cca 150 g hnojiva a nechá se pár týdnů doma uležet. Zhruba po 3 týdnech, začne zavřená flaška bublat, neexploduje, ale velmi výrazně se nafoukne, při otevření může část obsahu vystříknout až na strop, ale horší je ten zápach, který je v uzavřený místnosti zcela odzbrojující a řekl bych velice charakteristický pro kvašené guáno. Přidává se jen po troškách do zálivkové vody, což opět doprovází ohromný zápach, ale pro rostliny to fungovalo naprosto magicky.
Má to jedno obří ALE. Toto, ale i jakékoliv organické hnojivo a to i ve formě výluhu, se nedá používat dlouhodobě při pěstování v organice. Jinými slovy pokud váš substrát je na bázi rašeliny, kompostu, kůry nebo čehokoliv rostlinného původu, tak dlouhodobé používání organických hnojiv vede k násobně rychlejšímu rozkladu celého obsahu substrátu v květináči. Včetně bambusových tyček. A již po jednom roce je takový substrát schopný se začít rozkládat (rozpadat se na menší částice), což vede k sedání substrátu, úbytku kyslíku v něm a postupnému dušení kořenů rostliny, která později uhyne.
Mohu to dokázat na všech svých 500 domácích rostlinách, které jsem musel jednoho dne přesadit a nestačil jsem se divit, kam zmizely ty stovky litrů kůry a kokosu, které jsem do substrátu přimíchával.
Má organická vize
Moje prvopočáteční vize se substrátem a hnojením byla taková, že budu používat čistě organické přísady a hnojiva. U přísad do substrátu jsem dbal na to, aby byly co nejvíce porézní, tedy aby obsahoval co největší plochu, kterou mohou obsadit půdní bakterie, které se budou živit organickými hnojivy a na oplátku budou kořenům rostlin předávat nekonečně živin. A ono to funguje! Ale pouze jeden rok! Druhým rokem začne přemíra života v květináči rozkládat sama sebe a dříve dobře míněná myšlenka se sesype jako domeček z karet.
Hnojíme: Anorganický (hydroponický) substrát a použití organických hnojiv
Zajímavá kombinace, která – upřímně říkám – není úplně nejkompatibilnější. U anorganických substrátů, které jsou složené pouze z hornin typu pemza, láva, zeolit,.. se ten organický život v hnojivech trochu míjí účinkem. Hlavně i výluhy, obsahují drobné částečky, jsou to částečky sušiny, tedy již nerozpustitelný materiál, který se bude usazovat v pěstebním médiu a krom ucpávání pórů anorganiky může časem začít i zahnívat, kdy pravděpodobně bude kazit vodu, která je na spodu nádoby. Tedy ne úplně šťastné prostředí pro kořeny. Osobně jsem se s kolegou pěstitelem (Ing. Pospíšilem) shodl na otestovaném kompromisu, že lze aplikovat stálou zálivku akvarijní vodou (viz odstavec o složení substrátu). Ta dokáže teoreticky nahradit jakékoliv umělé hnojivo, jen nemusí být efekt vyhnojení tak rychlý a účinný. Aby mělo takové hnojení smysl, musí být v akváriu rybičky a obecně život. Nejideálněji by mělo být akvárium bez filtrace, aby odebraná voda, byla opravdu výživově vydatná, ale to se moc nepotkává s domácí akvaristikou, mám vyzkoušené, že i akvárium s filtrací rostlinám předá dostatečné množství živin.
Hnojíme: Umělá hnojiva a rašelinový substrát/organický substrát a jiná anorganická média
Tuto sekci jsem se rozhodl nerozdělovat na rašelinový/organický substrát a anorganický substrát. Jelikož účinek umělých hnojiv se v obou médiích značně podobá. Může snad jen jít o etické cítění, kdy mě osobně je třeba proti srsti hnojit umělými hnojivy rašelinový či jiný organický substrát. Považuji totiž půdu za místo, kde by se měl rozvíjet život a aspoň mě přišlo, že umělá hnojiva ho značně tlumí, mírně potlačují. Nicméně ani tohle není úplně pravda, jelikož umělá hnojiva půdní život nijak zásadně neohrožují. Dokonce i některé typy umělých hnojiv jsou třeba používány v kosmetickém průmyslu, farmacii nebo dokonce i v potravinách, jako „pomocné“ látky, například síran amonný se někdy přidává v malém množství do mouky jako „zlepšující látka“. Nebo hořečnaté hnojivo síran hořečnatý, známý též pod názvem epsomská sůl, se používá do koupele, nebo se, rozmíchaný ve vodě, pije jakožto zdroj hořčíku pro tělo.
Realita je tedy taková, že umělá hnojiva substrát nijak nezatěžují, ani život v něm. Rostlinám se daří, prospívají, aniž by se urychloval proces rozkladu u organických substrátů. Úplná výhoda je pak u anorganického složení média (i hydroponie), jelikož takřka 100% složení hnojiv je plně rozpustitelných, dá se tedy dlouhodobě používat, aniž by to na substrátu bylo jakkoli znát.
Jistá nevýhoda může vznikat po letech, ještě v kombinaci se zálivkovou vodou, kdy se vysrážené soli budou usazovat pravděpodobně na 2 místech. První je na povrchu substrátu (jak u organiky tak anorganiky) a druhé místo je u anorganiky těsně nad úrovní obvyklé hladiny vody dole u kořenů. Zatím jsem anorganický substrát neměl nikdy tak dlouho, abych musel takovou situaci řešit, ale nejméně náročný způsob řešení je, nahradit vrchní vrstvu kamínků za nové a při řešení níže usazených solí by mělo stačit vyměnit jen spodní koláč anorganiky, popřípadě po letech nahradit novou. A tu starou stačí vyprat, třeba za pomoci různých odsolovacích přípravků, jako například octem, nebo vařící či dešťovou nebo destilovanou vodou.
Stará dobrá hlína v květináči
Jistě jste si někdy všimli, hlavně v nějakých veřejných budovách, typu škola, úřad (…), kde nějaká evidentně prastará rostlina byla vysazena v keramické nádobě a místo substrátu, na který jsme zvyklí dnes, byla regulérně zahradní hlína.
Co to je?
Věřte, že to opravdu i hlína je. Často je to nějaká směs z hlíny, kompostu a třeba písku, ze které se po mnoha a mnoha letech stala běžná zahradní hlína i s podílem jílu. Některé takové květináče jsou staré třeba i desítky let a po celou dobu mají stejný obsah, viz ty prastaré rostliny na školních chodbách.
Je to tak dobře?
Dříve, se zahradní substrát běžně neprodával, jeho éra přišla až mnohem později, než existovaly staré školní chodby a úřední budovy. Ale i kdyby, většinou se zde rostliny umisťovaly jako darované, nebo i z pouhého nadšení zaměstnanců, hlavně co nejlevněji a nejméně pracně, což kupovaný substrát nesplňoval. A přiznejme si, že velice často se o rostlinách nebo o jejich péči tolik nevědělo. Vše se pěstovalo stejně, vytřídilo se to na druhy, které dané podmínky přežily. Nicméně právě tyto pokusy prokázaly, že ono to funguje! A jak je to možné? Několikrát jsem ve článku zmiňoval, že rašelinový substrát (substrát pro pokojové rostliny) má jednu vadu, a tou je, že se časem rozkládá, rozpadá, sedá si a stává se z něj doslova dusivé rybniční bláto. V dnešní době se to dá řešit přísadami pro vylehčení a provzdušnění, jako je třeba perlit, dříve nic takového nebylo. Dřív, pokud se hlína chtěla vylehčit, dal se do ní písek.
Jak je možné, že v tom rostliny nehnijí? Je to proto, že hlína ze zahrady již rozložená je, je to hotový finální produkt, při mikroskopickém přiblížení by bylo i vidět, že zahradní hlína je většinou tak váhově těžká, protože obsahuje velké množství drobného anorganického materiálu, převážně mikroskopických kamínků a částic jílu. Tento materiál si už většinou v květináči nesedne, protože je sám osobě těžký 🙂 . A rostliny které se do něj vysadí, tak neuhynou, jelikož je to jakoby se vysadily ven na záhon. V hlíně v květináči hlavně z počátku velmi pomalu rostou. Je to i proto, že tím jak je hlína těžká, rostliny v něm poměrně pomalu koření, často z počátku i nekvalitně a trvá násobně déle, než zakoření tak, jako ve vzdušné a lehoučké rašelině, která je o proti hlíně lehká jako letní vánek. Ale právě proto, že to tak rostlinám trvá, nakonec zakoření, a po letech čekání zakoření nakonec i kvalitně a proto se stávají z těchto rostlin takoví držáci, co kupodivu i celkem dobře vypadají. Pokud by se dříve rostliny sázely do substrátu s rašelinovým základem, který se všude prodává dnes, většina rostlin na školních chodbách, by se tolik nedožila. Většina by po letech shnila v blátivém substrátu.
Pro nás toto uvědomění bylo i dost inspirující a třeba u venkovních nádobových rostlin, které plánujeme mít dlouhodobě a nepřesazovat je, dáváme místo substrátu do nádoby hlínu. Rostlina je sice mnohem těžší, ale stává se z ní opravdu právoplatný „školní držák“.
A jestli použít hlínu i v dnešní době pro domácí použití? Nechám rozhodnutí na vás, já říkám, že se toho bát nemusíte, bát byste se měli kupovaných substrátů. Ale spíše bych sáhl po anorganické směsi, která zároveň funguje jako hydroponie, tyto směsi jsou lehčí než hlína a hlavně se u nich mnohem lépe reguluje zálivka i hnojení.
Autor: Rudolf Málek