Syn.: –

Když jsme se začali blíže zajímat i o jehličnany, jedle nám nějakou dobu „unikaly“. Později jsme „zjistili“ že existují druhy s poměrně exotickým vzezřením, kterému vděčí zejména svým delším, ale měkkým nepichlavým jehlicím. Kromě západohimálajského druhu (Abies pindrow) tyto podmínky splňuje ještě řada dalších druhů, jako je jedle ojíněná, jež má často krásně modravě ojíněné, relativně dlouhé a na dotyk příjemně měkké jehlice a také její jižnější varieta, jedle Lowova (Abies lowiana), která má jehlice spíše zelené.

Jedle ojíněná je relativně rychle rostoucí strom, dorůstající v ideálních podmínkách po mnoha desetiletích až 60 m a dožívající se přes 300 let. Kmen dosahuje průměru 1-2 m. Koruna je kuželovitě věžovitá, u starších stromů pak s plochým vrcholem. Větve tvoří s kmenem pravý úhel. Borka je zpočátku světle šedá, tenká a hladká, později tloustne až na 18 cm a rozpraskává do podélných brázd. Jehlice jsou až 6 cm dlouhé a 2-3 mm široké, šedozelené s modravě stříbrným jíním. Většinou se vyskytují ve dvou řadách, jsou srpovitě prohnuté, směřují vzhůru a jsou příjemně až výrazně vonící. Samičí šišky jsou válcovité, 7-12 cm dlouhé a 3-4,5 cm široké.

Druh je velmi nenáročný, vyskytuje se v amerických státech Colorado, Utah, Nevada, Idaho, Nové Mexiko, Arizona a Wyoming, kde obývá vyšší polohy cca 600-3400 m. a půdy v rozmezí od mírně kyselých po mírně zásadité. Je důležitou součástí životního prostředí pro mnohé druhy zvířat, od ptáků, přes vysokou zvěř až po hlodavce, mnohé z nich se živí jehlicemi nebo semeny stromu.

Jehlice stromu využívali Indiáni zejména proti revmatismu ve formě koupelí v odvaru, a proti plicním chorobám, pryskyřici pak proti řezným ranám, otokům, zánětům a vředům a dokonce i jako plombu do zkažených zubů.