A je to tady, to nejlákavější při pěstování hoyí! Teď už víte, jak s nimi začít, jak je zakořenit a v čem pěstovat. V minulém článku jsem zmínil i některé druhy, které jsou běžnější a které třeba náročnější. Tento článek by vás měl provést krásou světa hoyí, pokusím se popsat jejich neuvěřitelnou variabilitu listů, uvést vás do tajemství jejich květů a popíšeme si třeba i jak se květy dají opylovat. V neposlední řadě vás provedu mým způsobem vyvazování nových nebo i starých šlahounů a vysvětlíme si, proč některé druhy vyvazovat skoro nejdou.
Listy
Když jsem s hoyemi začínal, byly jejich listy hlavní vidina krásy. Jelikož kvetení je u hoyí pěstovaných doma, no, řekněme složitější, ale o tom později. Své první druhy jsem vybíral hlavně podle listů, hodnotil jsem jejich tvar, velikost, barevné odlišnosti, protože to je na hoyích něco, na co se budete dívat neustále.
Co je na jejich listech tak lákavého? Pro mě určitě hned několik aspektů. Jsou dužnaté, rádo se na ně sahá! Některé druhy mají listy dokonce i přímo tlusťoučké, jakoby nafouklé. Přesně tento aspekt mě třeba překvapil nejvíce u pěstování hoyí a to velmi mile. Že to nejsou jen „nudné“ visící placky na šlahounech. Pak samotný povrch listů, který je napříč druhy druhá věc, na co se rádo sahá. Většina druhů jsou spíše hladké, některé i přímo nablýskané (třeba macrophylla, parasitica lao, ut-039). Pak jsou druhy co mají částečně povrch hladký, ale spodní strany listů jsou lehce oplstěné semišem (magnifica, dasyantha, macgregorii, brevialata). A pak jsou druhy s chlupatými listy, a zatímco některé jsou jen lehce štětinaté (pachyclada, globulosa, biloba), tak existují i druhy, které jsou jako by měly srst (thompsoniana, ciliata). A ještě bych vyzdvihl další kategorii, a to je jakoby reflexní vrstva na povrchu některých druhů, díky kterým vypadají listy pohledově v určitém úhlu jako stříbrně semišové a působí dost luxusně, k těm řadím cagayanensis, rintzii,…
Krom toho mají listy napříč druhy jinou plasticitu. Zatímco jsou druhy, které mají listy na pohmat takřka jako zelené ploché placky (arnottiana), tak jsou druhy, kterým výrazně vystupují žíly a vypadají jako steroidy nadopovaný náhorní skot (meredithii, deykeae). Většina druhů ale má hmatatelný i viditelný tvar povrchu listů jen lehce plastický a hlavně – s věkem rostliny se může lehce měnit. Mě například začaly růst až po 3 letech doma dospělejší listy na plno druzích, o kterých jsem nevěděl, že to v sobě vůbec mají. Hlavně velkolisté druhy hoyí vás mohou zaskočit, když se roky omotávají kolem opory s určitou velikostí listů a jednoho dne se rozhodnou, že ten nejvyšší list na opoře vyrobí v trojnásobně větším provedení.
Plynule se tak dostávám k pasáži velikosti listů, kterou spojím i s tvarem listů. Jelikož tyto 2 aspekty spolu úzce souvisí. Tvar a velikost listů, často taky rozhoduje u nákupu hoyí. Většina pěstitelů, co znám, se sápe spíše po malolistých druzích, jistě se tam budou dát najít pozitiva nebo nějaké choutky, jakože takové druhy působí roztomile a více se jich vejde na poličku. To si buďte jistí, že to tak i je, u hoyí platí dvojnásobně, že co je malé je roztomilé a nezabere tolik místa. Můžeme to vzít od těch nejmenších, co existují, až po velikány, kdy jeden list zabírá plochu o velikosti jídelního talíře.
Galerie převážně mých Hoya listů
Prcci
Mezi prcky patří rozhodně třeba serpens, minutiflora, lacunosa, kanyakumariana, brevialata, curtisii, tengchongensis, a snad možná ta nejmenší pyrifolia. Mimo to má každý z těchto druhů i jiný tvar i povrch listů, dokonce dost výrazně. Hoya serpens je například roztomile chlupatě penízkolistá, zatímco kanyakumariana má velmi výrazně kroucené listy na všechny směry.
Dlouháni
Myslím si, že rozdělení na listy podlouhlé nebo dlouhé bude na místě. I zde je velikostní rozdíl mnoha druhů, třeba z klasičtějších druhů, které mají listy spíše menší: kentiana, wayetii, chlorantha, minibelle, sigillatis nebo dětský náhrdelník připomínající linearis. Rekordmany mohou být třeba taková retusa nebo insularis.
Druhy, kde jsou listy dlouhé a pozorovatelně větší: ilagiorum, salweenica, griffithii, nebo asi nejužší dlouhán H. spartioides ale po zadu nejsou ani H. stenophylla, H. shepherdii nebo snad H. sulawesiana.
Tak druhy, kde jsou listy obrovské a stále dlouhé, jeden by možná řekl že i obří: kaimuki, callistophylla, subcalva, clemensiorum,…
Obříci
Výčet druhů, které se výrazně odlišují velikostí, s tím, že jsou jak dlouhé, tak široké, zakončím tedy těmi „talířáky“. Druhy, co umí udělat raritně veliké listy. Takové klasiky bych řekl, že jsou: latifolia, glabra, polystachya nebo hoya, která to má přímo v názvu – macrophylla. Mezi další obrolisté druhy, které se třeba aspoň mě hůře sháněly (nebo je ještě ani nemám), byly třeba: meliflua, kenejiana, finlaysonii germany, cinnamomifolia, vitellina,… Vyhledat ten vůbec největší list z říše Hoya je trochu složitější, jelikož ten strop ve velikosti listů má mnoho druhů podobný. Ale pokud byste po mě chtěli jeden název, asi bych řekl loyceandrewsiana, která mi dráždí smysl pokaždé, když některá z jejich fotek skončí na mém instagramovém feedu. Já jsem s velkým nadšením rostlinu sehnal v roce 2022, kdy začala i prvně nesměle růst.
Barva listů a žíly
Barevná paleta je pravděpodobně největší tahák, při shánění nových hoya mazlíčků. Já jsem zpočátku moc barevné variace neřešil, ale postupem času jsem k nim také částečně přilnul. Ono to totiž ani jinak nejde! I některé základní druhy mají velice zajímavou paletu barev. Ale nelze nezmínit, že vzniklo plno zajímavých barevných kultivarů, selekcí a křížením, kde dominují kultivary se stříbrnou variegací, nejčastěji tedy s názvem „splash“, což je u hoyí forma variegace. Krom toho ale existuje i stará známá variegace s proužky a skvrnami všech možných barev. Poměrně dost frčí druhy hoyí, kde se variegace a splash staly předností a dominantou. Jako třeba selekce nebo pupenové mutace té nejobyčejnější hoyi – carnosy. Na trhu jich koluje mnoho, třeba Tricolor, Albomarginata, Grey Ghost, Wilbur Graves. Navíc zrovna ta carnosa je poměrně přátelská, jelikož se velmi snadno kříží s jinými druhy. Mezi ty nejznámější patří třeba: Mathilde (x serpens), Chouke (x serpens), Brighton (x parasitica), cv Joel (x obovata), Green Cup (x obovata), Crystal (x pubicalyx“pink silver“), Majic (x obovata), Chelsea (x compacta Kringle 8), Minibelle (x longifolia). Ano, někteří kříženci mají stejné rodiče, přesto vznikly zcela jiné rostliny s vlastním názvem! A láká mě zmínit takovou libůstku, kříženec, který patří momentálně mezi vzácné hoye, a to ah-074 což je kříženec grey ghost (pupenová mutace carnosy) x pubicalix.
Hodně lákavé jsou druhy prozaičtěji probarvené, kdy dodá nejvíc barvy listům slunce. Například taková Hoya wibergiae, která tvoří na listech stříbrný splash, který na slunci kouzelně zrůžoví! Stejnou schopnost má více hoyí, s panašováním nebo „splashem“, třeba buntokensis silver. Ostatně, změna barvy listů na slunci není u hoyí až tak vzácná, druhy, u kterých dojde k probarvení listů je více. Osobně mě zaujala probarvenost u Hoya macrophylla, i ta může jinak bílé okraje listů zbarvit na osluněném stanovišti do červeno růžova. Ještě zajímavěji reaguje třeba taková Hoya undulata, která listy na slunci může zbarvit zcela do oranžova. Nebo Hoya benchaii, která působí nenápadně, ale na slunci se rozohní do rudo oranžové. A když zajdu ještě dál, tak již jednou zmíněná clemensiorum „red“, dokáže spojit několik výjimečných vlastností do jedné: velké, úzké listy, silně žilnaté i plastické a na slunci jsou listy až temně rudé. Žíly jsou u hoyí velmi lákavá komodita.
Pokud bych měl vybrat výčet těch nejzajímavějších tvarů listů, byl by pěkně dlouhý. Ostatně celý dosavadní článek jsem vybíral ty nejzajímavější druhy, rozhodně ne všechny, ale jen malý výčet. Ale rád bych zmínil ještě jednu hoyu a tou je polyneura. Vyzdvihuji ji proto, že se také vymyká a to ve více kategoriích. Na první pohled je jiná v tom, že mnohem přísněji skládá páry listů naproti sobě, je to rozdíl o proti jiným druhům hoyí, jelikož většina hoyí na první pohled chaoticky různě natáčí listy a dost často prostě nejsou oba listy ani stejným směrem. Polyneura má přezdívku „fishtail“, tedy rybí ocas, který dost věrně páry listů připomínají. Osobně jí řadím hodně vysoko, mezi elegantní a reprezentativní druhy mezi hoyemi. Stejnou shopnost má třeba i Hoya bella.
Hoya avatar
Hoyí existuje tak ohromné množství, že si myslím, že by každý jejich pěstitel mohl mít něco jako svého avatara, svůj oblíbený druh hoye. Respektive, že každá hoya má vzhledově až skoro svůj osobitý charakter a myslím si, že každému se bude líbit jiná a bude k němu více sedět, a to se mi na nich o to více líbí. Já vždycky říkám, že nemám mezi hoyemi oblíbence, protože nechci ostatní druhy přehlížet. I na těch druzích s měkkými listy, na který se přilepí každý brouk, co letí kolem, prostě něco je (často mají nejkrásnější květy ze všech), ale stejně se mi již od počátku rozrůstání hoya džungle doma vyselektoval líbivý druh, na který nedám dopustit. Pokud bych si směl nechat jen jednu hoyu, byla by to prostě tato. Přitom není nikterak přenádherná, není ani vzácná a ve světě hoyí má, dalo by se říct, i „tuctové“ květy. Tak proč mě Hoya sp. Bogor tak přitahuje? Tahle otázka má částečně odpověď ze začátku tohoto „avatarního“ textu, i přesto si ji pokládám snad pokaždé, když beru tuto hoyu do ruky. Podle mých měřítek, mého pěstitelského oka, má naprosto vyvážený tvar listů, barvu, lesk i strukturu povrchu listů zlehka připomínající kůži plaza, líbí se mi hodně kontrastní světlá barva šlahounů a řapíků oproti probarveným listům. Listy jsou k tomu velmi tuhé a čím je list starší, tím je dokonce i macatější, není to jen holá zelená placka, ale hezky tučňoučký cvalík! Nevím, jak je to možné, ale tomuto druhu se u mě i náramně daří, dokonce má u mě po carnose i druhou největší nádobu a nestíhám pomalu ani vyvazovat její šlahouny k oblouku. Tak to je můj Hoya avatar.
Květy
Svět květů u hoyí je druhá a další kapitola, kdy se mimo krásy z listů můžeme potěšit i z něčeho, co vydává odér a krásou až zrak přechází. Je ale nutno říct, že u běžného pěstování doma se květy nemusí objevovat tak často, jak bychom si přáli. Je možné, že i vy sami znáte někoho, nebo jste už o tom slyšeli, že někomu hoya vykvetla až po 10, 15 či 20 letech. Sám mám pro to vysvětlení a celkem přesně vám dokážu, až na některé výjimky, i poradit, jak se z květů radovat každoročně, a to již třeba i druhým nebo nejdéle třetím rokem od pořízení rostliny v bytových podmínkách.
Naprostý a zásadní kámen úrazu u nekvetoucích hoyí je fakt, že nemají dostatek slunce. Viděl jsem neskutečné porosty hoyí v obývácích, kuchyních, na chodbách, porostlé celé zdi, skříně, prádelní šňůry a pokud hoya nekvetla, mělo to vždy stejného činitele, nedostatek slunce. Je možné, že se třeba dočtete, že hoye rostou jako podrost a nemají slunce rády, to ale není ani v nejmenším pravda, ony ho vyloženě vyžadují – aby kvetly. Pokud mají pouze rozptýlené světlo, nebo jsou u oken, kde převažuje severní směr, neposbírají si dostatek asimilátů (energie/cukrů) k tomu, aby vyprodukovaly květy. Problém je v tom, že mnoho lidem se rostlina s bujným porostem tmavých dokonalých listů zamlouvá a nepřipustí si, že jejich rostlina nemá dostatek světla/slunce. Je to učebnicová ukázka, kdy v domovech s okny na jih kvetou rostliny i daleko od oken, několikrát do roka, někdy i více kvetou než-li rostou, a to i bez hnojiva. A kdy u jiného pěstitele, co má namáčknutou rostlinu na celé severní okno, udělá první nesmělý kvítek po 15 letech snažení, až co nasbírá síly.
Pěstování na slunečných oknech má jistá pravidla a jisté nevýhody. Osobně bych se vyhnul pěstování rostlin na velkých parapetech jižních oken od června do září, kdy naše české slunce prostě až moc „peče“, na druhou stranu jsou ale po zbytek roku tato okna požehnáním. Ideálním místem jsou okna na východ nebo na západ, kde se letní výpeky značně tlumí, pro kvetení totiž stačí rostlinám, pokud jsou aspoň 4 hodiny denně bičované slunečnými paprsky. Delší pobyt na slunci se už pak může podepsat hlavně na barvě listů. Není to závadou! Příliš probíjené listy sluncem jsou nejčastěji světlé, nebo i ve žlutých odstínech, ale přesně takto vypadají i hoye v domovině na stromech, kde se sluncem potýkají celoročně stejně (v tropech je celoročně den dlouhý 12 hodin). Ideální tak je, najít jakousi střední cestu, odměřit si, kde je letní půl rok slunce jen část dne a tam hoye nechat hezky pást.
Květy se většina druhů neodmění hned, ale spustí se v rostlinách rychlejší proces tvorby cukrů a díky němu může na jaře osluněná rostlina vykvést na podzim. Nebo, a to je případ větší části druhů, si nasbírají energii z léta, kterou si přes zimu uschovají a vykvetou na jaře a na začátku dalšího léta.
U mě v bytě začínají první druhy nakvétat během března a plná kvetoucí exhibice trvá až do července, kdy pak často spalující slunce nařídí rostlinám půl roční, nebo i roční pauzu v kvetení.
Tedy kromě pár druhů, které kvetou neúnavně v jakékoliv roční době. Mě doma kvetou nonstop pouze stojací druhy a ještě bych to specifikoval pouze na multifloru. Jiné stojací druhy mají výpadky v kvetení.
Typy květů
Květy bych rozdělil do 2 základních skupin, podle kterých se můžete rozhodovat, jakou hoyu si pořídit.
- Jsou to květy v typickém početném okolíku a tvoří tedy někdy i tolik květů, že vytváří jakousi kvetoucí kouli (jmenovité příklady: carnosa, bhutanica, bicolor, acuta, gonoloboides, Rebecca, macgregorii, sp Jenifer, aldrichii, rotundiflora (menší trsy), alagensis, telesmoides,…)
- Další skupinou jsou květy, kterých je v okolíku málo, buď jen jednotky květů, nebo dokonce jen jeden (jmenovitě: pauciflora, papaschonii, imperialis, patella, sammannaniana, mappigera, sp. kalimantan SLM-02, yvesrocherii,…)
Obři mezi květy
Mnoho druhů má květy spíše menší, přesněji řečeno běžně veliké, což je velikost jednotlivých kvítků kolem 0,5 cm, jsou i druhy, které mají květy ještě i o malinko menší. Takových druhů je naprostá většina. A pak jsou druhy, kde se evoluce opravdu předvedla. U těchto druhů, co vybírám, se rozměr jednotlivých květů počítá v řádech celých centimetrů: imperialis, gigas, megalaster, subcalca, griffithii, kaimuki, magnifika, danumensis, inflata,…
Vůně
Pro mě tuze zajímavé téma. Já jsem do pěstování hoyí skočil po hlavě a radoval jsem se primárně z listů. Jakmile se ale začaly objevovat první květy, posedlost přešla na květy a troufnu si říct, že u mě ještě více vítězí vůně. Ta je totiž u KAŽDÉHO druhu jiná! Zatímco tulipány, meruňky, šeříky, všechny druhy i kultivary voní relativně stejně (nebo jen s malými rozdíly), tak u hoyí je každá vůně naprosto originální. V roce 2022 mi vykvetlo doma postupně asi 30 druhů hoyí a nikdy se mi nestalo, že bych si 2 vůně spojil.
Zhodnotil bych každou vůni, že má typický „hoyovitý“ základ. Ten je vždy příjemný, nejblíže má pro mě vůně jarních květin, řekl bych, že taková hyacintová vůně. K tomu je vždy přítomna průvodní vůně a zatím jsem u všech cítil ještě 3. vůni, které říkám „ocásek“. Opět si myslím, že i každá vůně by si našla svého fanouška. Některé kombinace základu, průvodní vůně a ocásku spolu tak krásně souzní, že byste se možná s rostlinou chtěli mazlit celý večer. Jsou druhy, které pokaždé, když vykvetou, jdu okamžitě nasávat, protože to si nelze nechat ujít. A jsou druhy, které příště až vykvetou, dám raději na pár dní na chodbu 🙂 .
Hoye voní pouze večer, jsou tam sice jisté odlišnosti u různých druhů, ale jakmile se všechny květy otevřou, hned první večer se spustí vonící orchestr. Nejvíc voní první polovinu noci, kdy se vůně z většiny druhů vyloženě line. Druhý den nepoznáte, že přes den nějaká hoya kvete, ale pokud si ke květům přes den blízce přičichnete, ucítíte jemný základ vůně. Druhý večer je nejrizikovější, to se vůně line nejvíce – často až moc. Druhý den oceníte kvalitu vůně u různých druhů, čím příjemnější aroma, tím méně vám bude zápach vadit. Ale také mi vykvetly druhy, které byly první večer příjemné, ale druhý večer jsme museli doma trochu vyvětrat. Třetí den jde lehce cítit vůně i přes den, i dál od rostliny. Ale od třetího večera se vůně začíná tlumit a mění se i její tóny, mě třeba většina hoyí již 3. večer přestává vonět, ztrácí se tam ten voňavý základ hyacintů a převládají jiné, trochu drsnější tóny.
Nejvíce mi voněla Hoya lockii, která mi připomněla v létě Vánoce, kdy se vůně hyacintu mísila s vanilkou. Byl jsem třeba také mile překvapen z Hoya ut-039, která voní po višních! Nebo taková Hoya thomsonii, která kvete převážně v zimní půlroce, dokáže naprosto kouzelně ovonět celou místnost tou nejemnější vůní jarních květin, jakou si dokážete jen představit.
Nejvíce mi zatím nevoněla Hoya coriacea, kde se prostě nepotkává základ, průvodní vůně a ani ocásek, je to jako rozladěná písnička a výsledkem je takřka zapáchající květ. Z hoyí, které ve mě zanechaly voňavou rýhu, byly třeba ještě cv. Nui – intezivní ale jemný luxusní parfém (možná od P!nk?). Nebo pachyclada, která moc nekoreluje s názvem, ale voněla citrusově, po meduňce. Nebo taková incrassata, která nám pravidelně byt provoní jako čerstvě vydrhnutý záchod citrusovým Brefem, ovšem pokud víte, že tato vůně vznikla zcela přírodně, polichotí to ještě více.
Favorit
Nerad ty hoye škatulkuju, abych vybíral, které mě zajímají nejvíce. Každá mi přijde unikátní a zajímavá pro pěstování. Nicméně :), loni jsem narazil náhodně na druh, kde mě tvar a naprosto kouzelná barva květů nakolik uchvátila, že okamžitě druh letěl na můj wishlist. Byla to Hoya rigira EPC-605. Já se nerad někde dotazuji, ale tehdy mě to nedalo a zeptal jsem se ve FB skupině, prostě jsem to zkusil, a neuvěřitelné se stalo skutečností, podařilo se mi hoyu získat! Dokonce i v tak úžasné kvalitě, že rostlina okamžitě začala růst a ještě ten rok mi zarostla celou obloukovou oporu. Ještě jako bonus, má naprosto nádherné a velké listy, o čemž jsem nevěděl, byl to snad jediný druh, kde jsem nakupoval podle květu.
Opylování a semena
Ač je tato problematika tak velká, že by si zasloužila svůj vlastní článek, tak jsem pořád v opylování hoyí naprostý začátečník, leč velký fanda. Pokusím se vám tak přiblížit své poznatky a zatím jen holé neúspěchy při opylování.
Ač hoye kvetou nejčastěji 5 až 10 dní, tak teď už víte, že voní pouze večer. (I když 5-10 dní staré květy mohou uvolňovat lehkou vůni i přes den). To noční vonění má své hluboké opodstatnění a tím je opylování. Jelikož opylování je u hoyí tak strašně přirozeně složité, že si příroda vyvinula mechanismus, při kterém květy opyluje převážně specifický druh hmyzu, který je aktivní v noci. Dokonce je ten proces tak složitý a tajemný, že do dnes oficiálně není zcela jasná přesná cesta, který hmyz a jak způsobí, že se květy opylí. Předpokládá se, že k opylení dojde, jakmile hmyz – nejčastěji tedy noční motýli a můry, dosednou na květ a při sosání množství nektaru, které na květech je, se pylové tyčinky přilepí na nohy opylovače (můry). A ta zcela náhodně může nohou šlápnout na bliznu jiného květu (dokonce to musí být i jiná hoya, jelikož jsou hoye většinou cizosprašné), pokud se u toho uvolní přilepená tyčinka na noze hmyzu a je to v ideální denní dobu, může dojít k opylení. Zní to složitě? Ano je to složité. Složité je dokonce i ruční opylování v domácích podmínkách. Ale jakmile si to na pár květech nacvičíte a zjistíte, kde se tyčinky nachází, již to půjde snadno. Zábavné je hledat, kde který druh ty tyčinky má, květy hojí mají pohlavní orgány občas dost důmyslně schované a někdy je dokonce potřeba i lehká síla se k pylu dostat. Ale blizny jsou vždy vystavené a volné.
V roce 2022 jsem se pokoušel opylovat snad všechny mé kvetoucí hoye, podle různých návodů a rad, která denní doba je nejlepší. Vedl jsem si i seznam, co jsem s čím opyloval (křížení druhů a kultivarů). Ale ani jeden z pokusů nebyl úspěšný, leč ty květy, kde opylování proběhlo, vydržely o několik dnů déle na okolíku.
Existují druhy, které jsou na opylování naprosto nenáročné a dokonce se potvrdila i samosprašnost. Například taková Hoya papaschonii je schopná již rok od vyklíčení vykvést a udělat „lusky“ se semeny! Řekl bych ale, že to je vzácná výjimka mezi ostatními druhy Hoyí.
„Lusky“ a semena
Po opylení se z květu vytvoří dlouhý měchýřek, který vypadá jako lusk, podobný třeba oleandru (jsou si dokonce příbuzní). Tedy asi 15 cm dlouhý, úzký (0,5 cm) „lusk“, který po dozrání podélně pukne a vyletí z něho tisíce droboučkých opeřených semínek. Ta jsou lehká a díky chmýří (vzhledově nejblíže podobná chmýří z pampelišek) jsou větrem unášena po džungli a vyklíčí v každé skulině stromu.
Semena mají jedno pravidlo, a to, že jsou přísně světloklíčivá. Pokud tedy někdy přijdete k semenům hoyí, nikdy je nezasypávejte, nebo nezamačkávejte do substrátu, pouze je položte na substrát a oroste, ony se přilepí k substrátu a během pár desítek hodin vyklíčí. Semena hoyí, stejně jako většina epifytických tropických rostlin, nemají skoro žádnou rezervu výživy pro klíčící rostlinky, neboť semena obsahují jen minimum živné tkáně a pokud se semínka nevysejí řádově do několika týdnů od uzrání, ztrácí klíčivost. Internetový prodej semen je tak velmi ošidný a pokud někdy na semínka narazíte, tak první, co by vás mělo zajímat, je jak jsou semínka stará. Semena starší řekněme jednoho měsíce již kupovat ani nemusíte, ve světě Hoya jsou stará a nejspíše nevyklíčí.
Šlahouny
Hoye pnoucí
Naprostá většina všech hoyí, co jen existuje, jsou druhy pnoucí. Tvoří tedy tělo liány, sápou se po všem okolo a jakmile dojde ke kontaktu, začnou se po tom ovíjet. Navíc, pokud jsou neustále vystaveny vlhkému vzduchu, nemusí být objekt úzký (v přírodě se tedy ovíjí nejčastěji po větvích stromů), jelikož pouští z lián vzdušné kořeny, které zakoření velmi snadno ke všem přírodním podkladům a nově zakořeněná větvička tak funguje jako opora pro další růst. Ano, pokud má hoya místo a vhodné prostředí, chová se v pralese dost agresivně. U nás by se daly hoye přirovnat třeba k vistárii, ale připočtěte si k tomu ještě to, že vistárie vám nezakoření do opory.
Doma se však šlahouny chovají mnohem disciplinovaněji, jelikož díky absenci vlhkého, „džunglového“ vzduchu, netvoří u nás hoye vzdušné kořeny, se kterými by zakořeňovaly do všeho, čeho se dotknou. Šlahouny tak z rostlin volně visí a zamotají se vám maximálně tak po okolních rostlinách, nebo do záclon. Je to poměrně výhoda, jelikož se mohou šlahouny motat neustále, třeba dokola na oporu, aniž by samy sebe zahlušovaly kořeněním. O to víc bychom měli věnovat správnou péči kořenům, protože doma bude mít hoya kořeny prostě jen jedny, a to v květináči. V přírodě se často stane, že původní rostlina uhyne, zahluší jí okolní vegetace, něco jí utrhne (…), ale díky tomu, že je zakořeněná třeba i na stovkách různých místech, to pro ni nepředstavuje žádné ohrožení.
Hoye stojací
Velice malá skupina druhů hoyí, které mají poněkud jiný habitus růstu, než by se čekalo. Mě osobně tato sorta hoyí velmi uchvátila již v začátcích, ale i proto, že asi nejoblíbenější zástupce této skupiny, Hoya multiflora, je velmi snadno pěstovatelná a jde o ochotně kvetoucí druh. Styl růstu je takový, že rostlina často dává energii do jednoho, nebo do menšího počtu výhonů, který roste neustále vzhůru, má mnohem pevnější stonek a pokud nenaroste příliš vysoko, drží vzpřímený vzrůst. V domovině se rostlina opře třeba o strom a vzdušnými kořeny přiroste k podkladu, kde může dál pokračovat vzhůru. Svým způsobem je to naprosto ideální pokojová rostlina domů, dá se totiž dlouhodobě udržet v rozumné velikosti a je schopna neustále rozdávat radost z květů. Mezi stojací druhy patří třeba ještě H. lockii, nebo všechny možné typy zmiňované multiflory, poměrně dost odlišný je typ javanica, který mám osobně radši, jelikož má mnohem exotičtěji vyhlížející listy, ačkoliv multiflora je tedy dle botanické nomenklatury pouze synonymum javaniky, což mě osobně přijdou rozdílné poměrně dost. Nedá se nezmínit i Hoya densifolia, která se ke stojacím druhům taky spíše řadí.
Hoye převislé
Může to být poněkud kontroverzní rozdělení, ale přeci jen si dovolím sem pár specifických druhů zařadit. Některé druhy hoyí, které spadají primárně do této skupiny, vytváří dužnatější listy, které jsou těžší a zároveň mají tenčí, nebo měkčí stonky. Zákonitě tak rostlina neudrží svoji vlastní váhu a má převislý habitus. Některé druhy jsou tím přímo pověstné, jako například Hoya linearis, retusa, kentiana, wayetii, bilobata, stoneana, polyneura, limoniaca,… Kontroverze spočítá v tom, že je hodně druhů hoyí, včetně i pár jmenovaných, které když nemají oporu, tak prostě spustí šlahouny dolů a nechají je volně viset, ale když oporu mají, rostou po opoře. Ale pouze u malolistých druhů se „vyvinula“ schopnost, že u toho hoya nevypadá tak blbě… Ne, ono jde i poznat, že je na to daný druh adaptovanější, například hezkým uspořádáním listů, pokud jsou šlahouny visací. Myslím si, ale že škatulkování na převislé druhy nebude i tak nejvhodnější, jelikož záleží na více úhlech pohledu a ne jen na druhu rostliny, ale i na způsobu pěstování.
Vyvazování
Dostávám se tak k tématu vyvazování hoyí v domácích podmínkách. Je to poměrně důležité téma, jelikož některé umí růst jako rakety. A během krátké doby je hoya klidně samý šlahoun a vyvstává otázka, kam s nimi? Odpovědí je mnoho, není žádné pravidlo, které přikazuje, jak se mají šlahouny vyvazovat. Snad jen si předem zjistit, jestli se nebude mít rostlina lépe bez vyvazování (převislý růst). Je také důležité, aby se rostlině co nejvíce dařilo, jelikož na špatně osvětleném místě, hoye celkem nerady ovíjejí konstrukce, dělají tenčí stonky a nemají ani plnou velikost listů. Je to z toho důvodu, že se rostlina mírně přizpůsobila stanovišti a nemá potřebu dělat invazivní pevné šlahouny s obřími listy.
Dejme ale tomu, že je rostlina skvěle umístěná a vyrazil z ní šlahoun, který má metr a vyrazil směrem za světlem, nejčastěji tedy se sápe po ostatních rostlinách na okně. Samotné vyvazování má stejný princip, upevnit šlahoun k opoře. Já upevňuji šlahouny nejčastěji tak, že ho omotám k bambusové opoře a na jednom místě, většinou na konci, ho upevním skřipcem. Pokud se neupevní skřipcem, tak se rozváže a spadne. Trvá několik dní, než se šlahoun vytvaruje podle podkladu, a tak většinou mám i na sebevětší hoye pouze 1 nebo 2 skřipce, jelikož vždy, když vyvazuji nový šlahoun, tak odeberu starý skřipec, jelikož dříve vyvázaný šlahoun již sám drží omotaný na opoře.
Celé to má jeden malý háček. Šlahouny by se neměly vyvazovat ihned, jak se vytvoří. Ideální doba na vyvázání je, až se začnou na šlahounu objevovat malé lístečky, což je v letním půlroce otázka několika málo týdnů, ale v zimním si na lístečky počkáte klidně i měsíce. Někdy je takový šlahoun dlouhý třeba 50 cm, někdy má i 2 m, a někdy je to tzv. „nekonečný šlahoun“. Ono totiž jakmile na nej sáhnete a změníte mu dramaticky tvar, on to pozná a v ten moment to většinou skončí tím, že přestane růst. Což je hlavně u mladých rostlin nežádoucí. Ještě to jde specifikovat lépe a přesněji, na šlahoun se může sáhnout a dokonce ho můžete ovinout o oporu, ale nesmíte mu změnit polohu konce šlahounu. Pokud tedy vyrazil nahoru a vy máte připravenou hodně vysokou oporu, klidně vyvazujte, ale jakmile špičku přehnete zpět směrem dolů (jako takovou smyčku), ihned v ten moment šlahoun skončí s růstem a již nikdy tento šlahoun růst nebude ze svého vrcholku.
Uvedu příklad, kdy šlahoun s růstem neskončí. Má Hoya carnosa umístěna tak, že má k dispozici několik metrů dlouhou oporu. Jde o drátek, který je veden na zdi a stropu směrem k umělému osvětlení. Na správný šlahoun jsem čekal půl roku, ale vyrazil a aktuálně roste asi čtvrtý měsíc, a dosahuje cca 3 metrů, šlahoun vždy vyroste 20 cm mimo vodící drát a v ten moment ho jedním skřipcem přichytnu ke drátu.
Příklad, kdy růst šlahoun skončí. Hoya parasitica Lao, udělala přes zimu šlahoun přes metr dlouhý, ale má žebřík vysoký jen 50 cm, šlahoun můžu namotat na oporu kdykoli, jelikož vím, že je již dost dlouhý a může klidně přestat růst. Nemám jinou možnost, než ho opatrně namotat v širokých rozestupech na žebřík, musím dát pozor na příliš přísné ohyby, šlahouny se rády lámou. Po namotání šlahoun přestane růst a velmi brzy se na něm začnou objevovat i listy, často i květy.
Šlahoun se zlomil! Co dělat?
Sám jsem za dobu svého pěstování zlomil plno šlahounů, ze začátku jsem zlomený šlahoun hoye naštvaně rozstříhal a musel jsem rostlinu zapěstovat znova. Velká chyba! Hoye mají jednu unikátní vlastnost, i sebe hůř zlomený šlahoun, pokud drží ve zlomu aspoň z 1/3 s původní rostlinou, bez větších problémů sroste sám. Dokonce i šlahouny, které se vylomí do tvaru ostrého tvaru V, vše sroste! Vypadá to zle, ale dejte rostlině čas, rána se zahojí a rostlina pokračuje dál. I kdyby ne, dejte zlomenině šanci. Vůbec nic se nestane, když bude šlahoun volně viset na rostlině měsíc bez přívodu živin. Šlahouny vydrží neuvěřitelné věci, to, že se neujmul poznáte tak, že se listy začnou odvodňovat a budou vrásčité. Podle mých pozorování je to ideální doba k tomu, šlahoun ustřihnout a dát do vody zakořenit.
Tvrdé šlahouny
Existují druhy, které mají velice masivní šlahouny. Tak tlusté, že je velký problém je ve zdraví vyvazovat na menší opory. U druhů jako je Hoya kerri, nebo obovata se dokonce traduje, že to ani nejde. Vyrostlé šlahouny jsou o tloušťce antén a jdou ohýbat jen jako tužší drát. Ale pozor, tvarovat do přísnějších tvarů jdou, jen se musí šlahoun netradičně vyvázat včas. Tedy dokud ještě není vyzrálý, ale poměrně čerstvý. Pozor jen na prudkou změnu špičky šlahounu, aby růst nepřestal.
Přesně tyto druhy jsou ideální například do nějakých prosvětlených hal, kde jsou možnosti růstu takřka nekonečné. A nemusí se neustále hlídat každý šlahoun. Navíc jsou tyto druhy i listem okrasné a pokud se nechají zarůst na velkých plochách, vypadá to dechberoucně!
Autor: Rudolf Málek