Před zahájením výsadby jakýchkoliv náročnějších rostlin na své zahradě je vhodné mít podrobnější informace o kvalitě její půdy. Jsou velké rozdíly v sázení při půdách písčitých a silně jílových, stejně tak při půdách kyselých nebo zásaditých. Vlastnosti půdy lze v menším měřítku ovlivnit. V dlouhodobém horizontu se ale původní vlastnosti půdy projeví. Teoreticky tedy lze například kyselomilnou rostlinu vysadit do velké hromady rašeliny i na vápencovém podloží. Její kořeny ale časem stejně do podloží prorostou. Je proto vhodnější vybírat na výsadbu rostliny s nároky, které může daný pozemek nabídnout bez větších úprav.
U výsadby takových rostlin je důležité pečlivě zvážit místo. Ideální je plánované místo vyznačit kolíkem a pak delší dobu (v řádu měsíců) pozorovat světelné poměry, pohyb větru a stínu. Představit si, jak se budou vyvíjet okolní dřeviny, případně co se změní při jejich vykácení, jedná-li se o pionýrské dřeviny. Jestli se na vybraném místě neshromažďuje voda atd. Zejména pak si představit, jak bude rostlina rozrostlá po několika letech. Sází se obvykle menší rostlina, která však může mít zanedlouho několik metrů výšky a její větve mohou zasahovat do vzdálenosti 2 metrů na každou stranu kmene. Takové rostliny se ve větší velikosti a zakořenění přesazují velmi obtížně a obvykle nepřežijí. Výsadba se tedy musí podařit na první pokus. Nadměrný spěch není v tomto případě na místě.
Při prvním sázení je vhodné provést vsakovací test.
Na místě výsadby doporučuji vykopat jámu zhruba 40x40x40 cm, do které nalejeme velkou konev vody (10l). V závislosti na tom, za jak dlouho se voda z jámy vsákne, je vhodné udělat jistá opatření. Pokud se voda vsákne během hodiny, tak je půda ideálně propustná a není potřeba nic řešit. Pokud ovšem voda setrvá v jámě déle, než hodinu, tak je lépe rostlinu vysadit do kopečku, kdy rostlinu vysadíme nad úroveň země a dosypeme ji substrátem nad povrch kořenového balu. Vznikne tak něco jako vyvýšený záhon s pozvolným spádem zeminy. Přičemž čím déle zůstala voda v jámě, tím vyšší by nadzemní záhon měl být. Vždy však musí být rostlina vysazena do původního profilu země alespoň 5 centimetrů.
Výsadbová jáma
Je nutné vycházet z výsledků vsakovacího testu. Ve stagnující vodě během zimního období by mohlo docházet k uhnívání kořenů. U stálezelených magnólií není nutné hloubit výsadbovou jámu do velké hloubky (stačí cca 40 cm), důležitá je hlavně šířka, ideálně 1,5 až 2 metry v průměru. Z ornice vybereme případné kameny a staré kořeny a smícháme ji s rašelinou, menším množstvím písku a kompostu (možno přidávat i granulované hnojivo pro kyselomilné rostliny nebo granulovaný hnůj), a vzniklou směs použijeme k zasypání výsadbové jámy. Výborné je přimíchání drcené rohoviny, která je dlouhodobým zdrojem dusíku. Použijeme vždy místní ornici, nikdy neplníme výsadbovou jámu jen dovezeným substrátem. S množstvím rašeliny není radno šetřit, osobně považuji na výsadbu jedné magnólie i větší množství 80 l pytlů rašeliny za nijak přehnané.
Magnóliím vyhovuje jíl ve spodních partiích, na písčitém podloží mohou trpět suchem. Dno výsadbové jámy lze poprášit hořkou solí. Po výsadbě je nutné celou plochu výsadbové jámy silně zamulčovat kůrou. Magnólie jsou kyselomilné a jejich pěstování na alkalickém podloží je problematické (žloutnutí listů). Stejně tak je nevhodný vápněný kompost. Zvýšená pozornost je třeba v místě bývalého staveniště (novostavba). V zemi mohou být zbytky vápenaté suti zahrnuté jen tenkou vrstvou ornice.
Velmi vhodné je při výsadbě použít některý z mykorhizních přípravků, určených pro dřeviny. Při jeho použití je nutné, aby se dostal do co největšího kontaktu s kořeny (ideálně namočit celý kořenový bal), lze ho tedy aplikovat jen při výsadbě. Jeho účinek je neomezený po celou dobu života rostliny.
Místo výsadby
Stálezelené magnólie jsou obvykle vysazovány jako solitérní rostliny, často doprostřed rozpáleného trávníku, což pro ně není nejlepší. V případě vlhkosti u kořenů je to podobná situace jako s palmami rodu Trachycarpus. Na takovém místě je velké nebezpečí rychlého vysychání kořenového prostoru. Navíc magnólie pro krásný vzhled vyžadují vyšší vlhkost vzduchu. Tu lze v našich podmínkách zvýšit jen zapojenou výsadbou, větším množstvím vysazených dřevin a krytím před vysušujícími větry. Nejlépe v kombinaci s vyššími stromy, které poskytují plovoucí stín. A, samozřejmě, pravidelnou závlahou. Pro bohaté kvetení nemusí být na celodenním slunci, stačí 6 až 8 hodin přímého slunce denně. Velmi vhodné je zvolit místo výsadby v zimním stínu (a to ideálně i v březnu), chráněné před podzimním a zimním větrem. Plánovanou výsadbu magnólií je proto dobré zahájit s několikaletým předstihem výsadbou větrolamů z kritických směrů. Při výšce kolem 2 metrů již takový větrolam začíná fungovat a je čas i k výsadbě magnólií. Vysazení magnólií na otevřené ploše obvykle u nás dříve nebo později nedopadne dobře a rostliny mohou být poškozené kombinací mrazu a větru.
Tak, jako všechny stálezelené rostliny, upřednostňují přes sezónu spíše odpolední slunce. Ideální místo je ráno přistíněné, pak trochu slunce, přes poledne lehký plovoucí stín, odpoledne plné slunce až do večera. Některé magnólie mám vysazené i ve větším stínu s přímým sluncem jen na cca 4 hodiny denně ve vrcholném létě a kvetou dostatečně. Naopak ocení ještě větší ochranu před větrem a vyšší vlhkost místa.
Okolní doprovodné rostliny sázíme v dostatečné vzdálenosti (alespoň 1 až 1,5 metru) od kmene magnólie, aby její kořeny netrpěly konkurencí. Magnólie koření velmi mělce a proto lépe snáší ve svém okolí rostliny, které koření do větší hloubky. Vhodnější je tedy výsadba například do skupiny borovic než do skupiny smrků.
Zálivka
Magnólie vyžadují trvale vlhkou půdu, ale nevyhovuje jim podmáčení. Proto je velmi důležité vycházet z výsledků vsakovacího testu. Obecně lze říct že vhodnější je umístění na mírném kopečku nebo svahu, než v dolíku. Tam by se v zimních měsících mohla shromažďovat nadbytečná voda.
Přes sezónu jsou pro rovnoměrné udržení vlhkosti ideální automatické závlahy. Tvrdit zde, že by se měla používat jen měkká nebo dešťová voda, by byl, vzhledem k jejímu množství, nesmysl. Pokud je vysazená v desítkách litrů rašeliny (nebo jiným způsobem okyselené půdy) a bohatě zamulčovaná, tak si poradí i s tvrdší vodou.
Co je ale důležité, je rozložení zálivky během celého roku. Kritické je zejména období po skončení mrazů, které bývá často skoupé na srážky. Udělal jsem zkušenost, že pokud se v tomto období (po skončení mrazů od konce února do začátku května) hodně zalévá, má to větší přínos, než zalévání přes léto. Takže v tomto období provádím „preventivní zálivku“ již několik let, k velké spokojenosti rostlin.
K zajištění a zvýšení vlhkosti na svojí zahradě používám ještě jeden fígl. Mám zahradu v mírném svahu nad obytnými budovami. U každého dešťového svodu mám jeden nebo několik sudů na dešťovou vodu. Stačí však jedna pořádná bouřka aby se vyprázdněné sudy zaplnily během několika minut a přebytečná voda odtékala do kanalizace. Umístil jsem proto vždy do posledního sudu levné kalové čerpadlo s plovákem a napojil na hadici vyvedenou v nejvyšší části zahrady. Čerpadlo je trvale zapojené v zásuvce a aktivuje se jen sepnutím plováku při nastoupání hladiny v sudu. I přebytečná dešťová voda tedy automaticky končí na mojí zahradě, pomalu po ní stéká ze svahu dolů a přispívá ke zvýšení srážkového úhrnu.
Kvetení magnólií
Kvést mohou již velmi mladé rostliny (semenáče ale obvykle začínají kvést až 5. až 6. rokem). S kvalitním zakořeněním (které u grandiflor trvá obvykle 2 až 3 roky) se počet květů zvyšuje. Starší rostliny mohou kvést plynule od poloviny června do konce října v závislosti na počasí. Největší intenzita a počty květů jsou na přelomu června a července. Některé kultivary ale kvetou bohatě po celé léto. Všechny květy grandiflor jsou bílé s intenzivní vůní. Jeden květ obvykle vydrží otevřený 2 až 3 dny a pak začne vadnout za intenzivního hnědnutí okvětních plátků. Zbytek sezóny se na místě květu vyvíjí šištice (šách), z kterého na začátku nebo během zimy mohou vypadávat zralá semena.
Květy jednotlivých kultivarů se mírně liší, zejména tvarem okvětních lístků nebo barvou pestíku. U některých kultivarů (Alta, Kay Paris) se mohou na okvětních lístcích objevovat červené skvrny.
Všude v literatuře je uváděno, že opylování magnólií zajišťují brouci. V prvních letech po výsadbách na mojí zahradě jsem opravdu neviděl, že by o květy projevila zájem nějaká včela (kterých mám ve svém okolí dostatek). To se v posledních letech změnilo a včely se naučili létat i na květy magnólií.
Hnojení magnólií
Jako rostliny vysazované s rašelinou jsou pro ně nejvhodnější hnojiva pro kyselomilné rostliny. Pravidelné hnojení ocení především při předpěstování v květináčích. Pokud je magnólie vysazena s dostatečnou dávkou startovacího hnojiva obvykle není další hnojení několik let nutné. Po zakořenění (2 až 3 roky) ocení na jaře několik dávek hnojiva rozlitých v kořenovém prostoru. Obvykle zareaguje sytější barvou listů a mírně intenzivnějším kvetením. Některé svoje magnolie jsem ale nehnojil několik let a na kvetení se to nijak výrazně neprojevilo.
Dozrálé „šištice“ (šách) a vypadávání zralých semen
Další péče o magnolie
Největší problémy u nás obvykle nemají stálezelené magnólie s mrazem (kromě několika choulostivých kultivarů), ale s nárazovým množstvím mokrého sněhu. V případě většího a delšího sněžení je nutné pravidelné oklepávání sněhu (podobně jako u bambusů). Citlivé jsou na to především kultivary s měkčím dřevem větví (gumové). I několik metrů vysoká magnolie s kmenem o průměru několik centimetrů je schopná se ohnout až k zemi, případně se zlomit.
Pokud je to možné, je třeba se vyhnout stříhání stálezelených magnólií. Řezné plochy mohou sloužit jako brána pro vstup houbových onemocnění. Pro případné nutné zkrácení větví nebo tvarování volíme teplé a suché období. Vhodné je zatření řezných ploch štěpařským voskem.
Zajímavosti
Květ na plném slunci v +35°C v suchém létě
Mulčování
V zásadě se používají nejvíce dva druhy mulče. Drcená kůra a kačírek (kulatý štěrk). Kromě estetického hlediska jsou ale v rozhodování důležité i praktické důvody.
Mulč z kačírku představuje dlouhodobější řešení, na slunci se nerozpadá. Je proto vhodný na silně osluněná místa se solitérní výsadbou. Při údržbě je nutné jen jednou za čas z něho odstranit drobné listí, větvičky a další nečistoty (např. vzduchovým fukarem). Při manipulaci je ale těžší (tedy dražší a náročnější doprava) a pro dobrou mulčovací funkci je nutná silná vrstva. Není vhodný jako mulč pod opadavé dřeviny v zapojené výsadbě, protože i při velmi pečlivé údržbě dochází k jeho rychlému znečištění. Navíc v zapojené výsadbě je údržba složitější. Jeho největší nevýhodou je obvykle světlá až bílá barva. To způsobuje odrážení slunečního záření a půda pod tímto druhem mulče zůstává chladnější. Je proto vhodný pro rostliny, které nevyžadují prohřívání kořenů během sezóny. Někteří pěstitelé se snažili řešit problém světlé barvy kačírku použitím jiného kameniva. Ideální se jevila zejména drcená láva, i když je to ale výrazně vyšší cenová úroveň než kačírek (což je v podstatě odpadní produkt z výroby stavebního písku). Ukázalo se ale, že mulčovaní různou barvou kačírku má na kořeny velmi malý vliv. Mnohem větší je ale pro nadzemní klima, kdy se z tmavých kamínku uvolňuje teplo podstatnou část noci, bohužel jen směrem vzhůru.
Mulčovací kůra je lehčí než kačírek. Pytlovanou lze donést i na obtížně dostupná místa bez větší námahy. K vytvoření požadovaného efektu stačí i nižší vrstva. Její hlavní nevýhodou je postupné rozpadání vlivem slunečního záření. Je nutné počítat s tím, že cca po 3 letech od výsadby se musí zakůrování obnovit. Pak již většinou dojde k zastínění plochy růstem dřevin, a obnova mulče stačí jen nárazově v delším časovém horizontu. Vzhledem k jeho tmavé barvě se dobře zahřívá a je proto vhodný pro rostliny, které vyžadují přes sezónu prohřívání povrchové vrstvy kořenů (např. stálezelené magnólie nebo banánovníky). Také za mrazů lépe izoluje kořeny rostlin. U choulostivějších dřevin je vhodné před každou zimou přidat na kořenový prostor čerstvou vrstvu kůry.
Magnólie v zimě
Autor: Libor Beny Beneš