Ještě v raném pěstitelském věku jsem zastával obecně rozšířený názor, že túje patří na hřbitov, a dokonce, že ani i ty hřbitovy si takovou „hrůzu“ nezaslouží. Myslel jsem si, že jako solitéry na zahradě působí nevkusně a že živý plot z tújí (nebo cypřišků) je ten nejhorší možný způsob, jak živý plot pojmout.
Roky však plynuly a mé názory se postupně měnily a přetvářely až do současné podoby. Během let jsem totiž zjistil, že věci nejsou tak jednoznačné, jak jsem si původně myslel, a vlastně je všechno úplně naopak. Proč ta změna? Říkám tomu cesta poznání – postupný vývoj, který trval mnoho let. Nebylo to jako lusknutí prstu „a odteď se mi líbí túje“. Spíše to byly roky, během kterých jsem postupně měnil pohled na tyto dřeviny. Zatímco dříve jsem cokoliv, co byť jen vzdáleně připomínalo túji, míjel obloukem, dnes se zvědavě přiblížím, prohlédnu si ji zblízka a s uznáním projevím vděk tomu, kdo ji vysadil. Nyní jsem si dal za úkol přiblížit vám svůj pohled na to, co se mi na tújích a dalších šupinovitých dřevinách líbí a proč jsem si je začal tolik cenit.
Na začátek bude určitě nejlepší si trochu ujasnit pojmy a neházet vše do jednoho pytle s nápisem „TÚJE“, což byl i můj vlastní dřívější nešvar. Co je vlastně túje? Možná ji znáte i pod lidovým názvem peručí. Přesněji se jedná o rod Thuja, česky zerav, který u nás nejčastěji zastupují druhy Thuja occidentalis (zerav západní) a Thuja plicata (zerav obrovský). Oba druhy pocházejí z pacifického pobřeží Severní Ameriky, kde tvoří husté lesy podobné našim borovým nebo smrkovým porostům. V těchto pobřežních lesích je rod Thuja dokonce rozšířenější než jakékoliv jiné jehličnaté dřeviny a dorůstá zde rozměrů plnohodnotných stromů.
Dokonce až v dospělém věku jsem si při sledování starších filmů a seriálů z prostředí pacifického pobřeží USA nebo Kanady uvědomil, že mnohé lesní scény se odehrávají právě v thujových lesích.
Ta nejhorší pověst
V ČR jsou na běžných zahradách takto velké túje spíše vzácné, což je asi největší škoda. Evropa, přesněji střední Evropa, je mistrem ve stříhaných tújích, ať už jako živé ploty, nebo jako prazvláštní zakrslé solitéry. Situaci příliš nepomáhá ani fakt, že se túje nacházejí snad na každém hřbitově. A přemýšleli jste někdy, proč tomu tak je? Je to snad nějaký národní sport? Vysvětlení je však mnohem jednodušší.
Túje a cypřišky na hřbitovech jsou již obrovské, jako v domovině, a svítí do dálky svou celoročně zelenou nebo namodralou barvou, a jsou nepřehlédnutelné svými rozměry. Většina z nich je velmi stará, přičemž jejich věk se shodně blíží nebo dokonce přesahuje 100 let. Je však vidět, že se zde nacházejí i mladší, nebo dokonce velmi mladé kusy. Túje na hřbitovy vysazují samotní lidé, jako vzpomínku, jako symbol. Túje jsou totiž jednou z prvních cizokrajných konifer, které se u nás množily jako zahradní dřeviny, prodávaly se nebo vyměňovaly mezi pěstiteli. Velmi snadno se pěstovaly, přežívaly i kruté zimy a špatné zacházení v nádobách a stejně jako dnes, byly i dříve všude dostupné a levné. Navíc je lze dlouhé roky jednoduchým střihem udržet v rozumné velikosti, aby reprezentovaly to, proč byly vysazeny. Ale jednou se o ně někdo přestane starat, a ony rostou a rostou… To ale přece neznamená, že je to špatně. Bohužel jim jejich pověst dali samotní lidé.
Nesporné klady
Jeden z důvodů, proč jsem časem dospěl k názoru, že rod Thuja a jiné šupinovité rody jehličnanů, nejsou zlo na zahradě, je jejich celoročně stejný vzhled. To jsem ocenil především při úvahách o zakládání stálezelených zahrad. Zvláště v zimě, když projíždím městy nebo krajinou, si všímám, jak právě jehličnaté a „šupinolisté“ dřeviny, včetně tújí, vypadají skvěle.
Při letitém hledání stálezelených dřevin, které dokážou proměnit šedou a studenou zimu v o něco lepší místo, se k těmto „šupináčům“ snadno dojde. Jejich nespornou výhodou je vysoká odolnost, která je v našich klimatických podmínkách často nezbytná – u stálezelených dřevin to platí dvojnásob.
Další předností, nad kterou stojí za to se zamyslet, je jejich snadno udržitelný, ale i přirozený tvar, a také oku neproniknutelná hustota jejich jehličí.
Živý plot z tújí. Proč? Proč ne!
Mými favority jsou solitérní a nůžkami nepolíbené druhy tújí a jiných „šupinolistých“ dřeviny. Tedy výsadby, kde naplno vynikne jejich potenciál, ideálně jako solitéry vkusně zakomponované do výsadby. Tento způsob využití je sice častější, avšak vybrat správný kultivar a vhodně jej zakomponovat do zahrady, aniž by se časem musel zmenšit, se ne vždy podaří. Však dalším nejčastějším způsobem, jak se s rodem Thuja v ČR setkáme, jsou již zmíněné živé ploty.
Tento přístup vyvolává mnoho emocí. Já sám jsem jej dříve odsuzoval, ale dnes se na něj dívám pozitivně a rád vysvětlím proč. Z běžně dostupných dřevin totiž túje zatím nic nepřekonalo. A to snad ve všech ohledech, které jsem již zmiňoval – cena, dostupnost, trvanlivost, odolnost, samostatnost, minimální péče a výsledný kýžený efekt.
Ať už chcete zamezit zvědavým pohledům souseda, nebo ochránit zahradu před větry, či odhlučnit ji od ulice, kolejí či krajiny, nebo prostě zastínit část pozemku, túje všechny tyto funkce jednoduše splní. Navíc je zvládne pěstovat úplně každý, i ten, kdo nemá žádné zkušenosti se zahradničením, a ani je mít nechce.
Z mého pohledu to rozhodně zase neznamená, že je to špatně. Naopak – vidím v tom opět jen samá pozitiva a hlavně více celoroční zeleně. A té je obzvlášť v zimě opravdu potřeba jako sůl.
U živých plotů jen pozor na vhodný výběr kultivaru. Problematika živých plotů vs. sousedské vztahy je na jiný článek a o tom snad někdy později.
„Šupinolisté“ – překvapivě bohatá skupina jehličnanů
Existuje celá řada dřevin, které skládá jehlice podobně jako rod Thuja, tedy něco jako větévky s šupinovitými listy, kdy vše roste v krátkých článcích, hezky jeden za druhým, až vytvoří celou větvičku. Pokud se podíváme velmi blízkým pohledem na některé tyto dřeviny, zjistíme, že jsou si opravdu velmi podobné. A to i přesto, že se vyvíjely rozdílně na různých kontinentech. Ale z botanického hlediska jsou velmi rozdílné. Patří mezi ně dokonce i sekvojovce, jalovce, cypřiše a mnoho dalších. „Šupinolistým“ rostlinám se tak říká proto, že mají jehlice skládané jako šupiny, jedna za druhou. Ve světě rostlin je to vlastně unikátní a zcela geniální. Rostlina se tím chrání proti vnějším vlivům, od extrémních mrazů, po sucho a vedro. Tato sorta rostlin patří k těm nejodolnějším na světě a to v mnoha otázkách. Thuje, i přesto že jsou stálezelené, a pro nás defacto exotické, tak vydrží i teploty pod -40°C. Naopak třeba cypřiše (Cupressus), obsahují druhy, které jsou mimořádně odolné na vedra přesahující 45°C a zničující sucha. Přitom mají při bližším pohledu, skladbu větviček takřka stejnou. Zde je malá ukázka šupinovitých dřevin, které máme na zahradě my.
Zaměřeno na detail větviček jejich stylu růstu.
A další zajímavý šupináči
Vypadají stejně, ale nejsou stejné
Poměrně snadno zaměnitelné jsou Thuja plicata a Calocedrus decurrens. Vzhledově mají takřka identické posazení jehlic, znalejšímu oku ale neuniknou rozdíly v habitusu (celkovém vzhledu rostlin). Při delším zkoumání objevíme, že Thuja plicata má mnohem mohutnější jehlice. Oba pochází z podobných oblastí, ale třeba pazerav (Calocedrus), který je u nás stále spíše vzácnější dřevinou, pochází z jižnějších oblastí Oregonu a Kalifornie, kde roste spolu se sekvojovci v pohoří Sierra Nevada. Thuja plicata pochází zase ze severnějších a vlhčích oblastí, zasahuje přes celé západní pobřeží Kanady ale dnes už roste prakticky při celém pobřeží Aljašky. Plně odolné jsou ale u nás oba. V našich podmínkách se jim nesmírně daří, obzvlášť Calocedrus je pověstný tím, že v zimě nemění barvu jehlic a jeho temně zelená barva je opravdovou ozdobou zahrady, navíc dobře snáší čím dal častější sucho.
Hříčky přírody, mezirodoví kříženci
„Leylanďák“
S názvem (x Cupressocyparis leylandii), se jedná o mezirodového přírodního křížence mezi Hesperoyparis (Cupressus) macrocarpa a Callitropsis nootkatensis. Je to jedna z nejzajímavějších „obyčejných“ dřevin, kterou sami rádi pěstujeme. Oba rodiče se běžně v přírodě nepotkávají, jen extrémně okrajově, kdy Hesperocyparis macrocarpa (u nás prodávaný nejčastěji ve formě jako pokojový svítivě citronově zelený cypřišek) se v nejsevernějším cípu svého areálu výskytu (pobřeží Monterey až po sever Kalifornie) potkal s nejjižnějším výskytem Callitropsis nootkatensis. Výsledný kříženec vykazuje znaky obou rodičů a má naprosto nezaměnitelný vzhled. Co je nejbizarnější je rychlost růstu, která nemá u šupinovitých dřevin obdoby. Jsou zdokumentované případy, kdy roční přírůstek přesáhl 3 metry. x Cupressocyparis leylandii se v současnosti prodává a doporučuje zahradnictvími jako dřevina vhodná do živých plotů, hlavně kvůli svým výhodám, ale pokud se vysadí solitérně, pak teprve ukáže svůj famózní habitus a všechny své přednosti. Koruna dospělé rostliny je poměrně úzká a hodí se tak opravdu do živých, ideálně nestříhaných plotů, samotná rostlina během pár let dorůstá do 6-9 metrů, pak se růst zpomaluje a rostlina se už jen zahušťuje.
Cypřišovec pozoruhodný
x Cupressocyparis notabilis, neboli cypřišovec pozoruhodný, je mnohem vzácnější hybrid mezi cypřišem arizonským hladkým (Hesperocyparis arizonica var. glabra) pocházejícího z jihovýchodních oblastí USA, a rovněž nutkajským cypřišem (Callitropsis nootkatensis), o kterém už byla řeč výše mnohokrát. Je vzácným křížencem, který vznikl v 50. letech 20. století ve Velké Británii, konkrétně v zahradách Leighton Hall v hrabství Powys. Tento kříženec byl původně šlechtěn jako alternativa k běžnějšímu Leylandovu cypřiši, ale díky svému výraznému vzhledu a přirozené odolnosti si získal uznání mezi sběrateli a milovníky vzácnějších jehličnanů.
x Cupressocyparis ovensii
Jedná se o hybridní druh mezi Hesperocyparis (Cupressus) lusitanica aCallitropsis nootkatensis, třetí bizarní mezirodový hybrid. Jeho původ je sice také zajímavý, ale vzhledově již zaostává mezi ostatními kříženci, takže se častěji používá do zarovnaných živých plotů, jelikož pro mnoho pěstitelů nemá tak výjimečný habitus, aby se používal jako solitéra. Z nějakého důvodu je velmi oblíben na Novém Zélandu a u nás, jakož i v celé Evropě, je prakticky nesehnatelný.
Habitus vybraných šupináčů u nás na zahradě
Pro přehlednost je níže kompletní nomenklaturní rozdělení „rodiny šupináčů“:
Cupressaceae – čeleď cypřišovité; rody a druhy s šupinovitými jehlicemi
│ ├── Thuja – zerav
│ │ ├── Thuja occidentalis
│ │ ├── Thuja plicata
│ │ ├── Thuja koraiensis
│ │ ├── Thuja standishii
│ │ └── Thuja sutchuenensis
│ │
│ ├── Thujopsis – zeravinec
│ │ └── Thujopsis dolabrata
│ │ ├── var. dolabrata
│ │ └── var. hondai
│ │
│ ├── Chamaecyparis – cypřišek
│ │ ├── Ch. obtusa
│ │ ├── Ch. pisifera
│ │ ├── Ch. lawsoniana
│ │ ├── Ch. thyoides
│ │ ├── Ch. taiwanensis
│ │ └── Ch. formosensis
│ │
│ ├── Platycladus – zeravec
│ │ └── Platycladus orientalis
│ │
│ ├── Calocedrus – pazerav
│ │ ├── Calocedrus decurrens
│ │ ├── Calocedrus formosana
│ │ └── Calocedrus macrolepis
│ │
│ ├── Fokienia
│ │ └── Fokienia hodginsii
│ │
│ └── Tetraclinis – sandarakovník
│ └── Tetraclinis articulata
│ │
│ ├── Cupressus – cypřiš (v užším slova smyslu – starý svět)
│ │ ├── Cupressus sempervirens
│ │ ├── Cupressus arizonica
│ │ ├── Cupressus lusitanica
│ │ ├── Cupressus cashmeriana
│ │ ├── Cupressus dupreziana
│ │ ├── Cupressus goveniana
│ │ ├── Cupressus macrocarpa
│ │ ├── Cupressus bakeri
│ │ ├── Cupressus pygmaea
│ │ ├── Cupressus atlantica
│ │ └── Cupressus torulosa
│ │
│ ├── Hesperocyparis – americké cypřiše (nový svět, dříve rod Cupressus)
│ │ ├── H. abramsiana
│ │ ├── H. macrocarpa
│ │ ├── H. goveniana
│ │ ├── H. forbesii
│ │ ├── H. stephensonii
│ │ └── H. bakeri
│ │
│ └── Xanthocyparis / Callitropsis
│ ├── X. vietnamensis
│ └── X. nootkatensis
│
└── Juniperus – jalovec
│
├── Sekce Sabina (šupinovité listy)
│ ├── Juniperus sabina
│ ├── Juniperus chinensis
│ ├── Juniperus horizontalis
│ ├── Juniperus virginiana
│ ├── Juniperus scopulorum
│ ├── Juniperus phoenicea
│ ├── Juniperus excelsa
│ ├── Juniperus oxycedrus
│ ├── Juniperus drupacea
│ ├── Juniperus procumbens
│ ├── Juniperus polycarpos
│ └── Juniperus turkestanica
│
└── Sekce Juniperus (jehlice, ale často i šupiny v dospělosti)
├── Juniperus communis
├── J. communis var. saxatilis
├── Juniperus cedrus
├── Juniperus recurva
└── Juniperus squamata
Na světě je ještě celá řada dalších rodů a druhů konifer, jež by se daly zahrnout mezi „šupinolisté“. Jsou to exotičtější rody a druhy, často z jižní polokoule. Řadu z nich pěstujeme a testujeme taky, o těch ale třeba někdy jindy. Jen namátkou zmíním rody jako Callitris, Actinostrobus, Widdringtonia, Diselma aj.
Autor: Rudolf Málek