Jak již jistě víte, velice rádi často navštěvujeme subtropické nížiny Alp, především ty severoitalské. A i když se často vracíme na ta nejzajímavější navštívená místa, tak zároveň si k nim hledáme cestu skrze nové oblasti. A každoročně si také všímáme čím dál více detailů, které jsme třeba dříve přehlíželi, nebo jsme jim nedávali takovou váhu. A to byly třeba první úhyny palem kolem jezera Lago di Garda.
A věděli jste třeba, že vzdálenostně (a nejspíš i časově) je to od nás blíž do prvního subtropického města v Itálii, než do Opavy? Což je na jednu stranu super, na straně druhé to ale může být i problém…
Téma jako z hororu je nyní aktuální ne jen v Itálii, ale podle monitorování škod je to již letitý problém po celém Středomoří, ale i pobřeží Atlantiku (severní Francie, Anglie,.), resp. všech subtropických oblastí. I díky měnícímu se klimatu se to netýká již jen přímořských oblastí, ale i vnitrozemských. Řeč je o desítkách, stovkách tisíc uhynulých palem, všech možných druhů. Všechny mají jedno společné, a tím jsou invazní škůdci z jiných kontinentů, kteří, dle druhu, likvidují jednu palmu za druhou. V uplynulých zhruba 15 letech byl a je ohromný problém s tzv. palmovým broukem Rhynchophorus ferrugineus. Ten je ale ironicky pro nás a celkově subtropickou Evropu „nejméně“ škodlivý, protože je to prakticky tropický druh brouka a krom sezónního nechtěného dovozu, nemá u nás žádnou šanci na přežití. Ve Středomoří, kde se občas vyskytne, dělá problémy takřka výhradně jen v pobřežních oblastech, kde se rychle množí a primárně likviduje datlovníky, ale když je nouze, nepohrdne ani palmami jako je Jubaea chilensis, nebo třeba Butia odorata, či jiné, zpeřenolisté druhy palem. Lokálně se palmovému broukovi podařilo vyhubit i celé populace palem rodu Phoenix, a to hlavně v Chorvatsku a Řecku, brouk se množí rychle, jeho larvy za 2-4 měsíce dokáží zlikvidovat i 200 let starou palmu v prvotřídní kondici. Po půl roce z palem zůstává jen chřadnoucí a rozpadající se torzo kmenů.
Ale o něm řeč není, tento brouk se v oblasti velkých italských jezer naštěstí nevyskytuje.
Palmová Noční můra
Paysandisia archon, to je jméno můry, která aktuálně řádí kolem Gardského jezera. Název dalšího škůdce, který má potenciál vystrašit celou Evropu. Můra je totiž mnohem odolnější, než její hmyzoidní příbuzný palmový brouk (Rhynchophorus ferrugineus).
Můra Paysandisia archon byla do Evropy náhodně zavlečena ze střední Argentiny a Uruguaje. Úplně první pozorování, aspoň to ohlášené, proběhlo v Anglii, hned na to i v severní Francii. Není to tedy přirozený škůdce palem, který sem s nimi byl zavlečen z domoviny, ale je to škůdce žijící přirozeně na zcela jiném kontinentě a celkem „náhodou“ se mu v Evropě daří. Dostal se sem pravděpodobně s nákladní dopravou, ať už náhodně, nebo se špatně ošetřenými rostlinami. A oblíbil si druh palmy, který z domoviny ani nezná. A co hůře, díky tomu, že není zdejší, nemá ani prakticky žádné predátory. Z počátku byl jeho výskyt sice monitorovaný, ale značně podceňovaný. Troufnu si říct, že po výskytu v Itálii tomu moc nepřidala ani Italská nátura a přístup, ve smyslu přísnější sanitárních opatření. Můra má také poněkud pomalejší životní cyklus, motýl klade pouze 6 vajíček, za to je produkuje celé léto, larvy pak žijí v palmách 2 a některé dokonce i 3 zimy. Při nižším počtu larev na palmu, se tak dlouho ani neví, že je palma napadená, ale pak dokáže seschnout i během 1 měsíce.
Pozdě bycha honit nad rozlitým kráječem mléka, jak by pravil klasik. Můra byla poprvé viděna v severní Itálii, konkrétně v regionu Veneto – Benátsko v roce 2009, kam pravděpodobně přelétla z Balkánu, v roce 2013 byly první úhyny palem pozorovány na západním břehu jezera Lago di Garda, konkrétně a právě v městečku Toscolano Maderno, které jsme poprvé navštívili v létě 2025. A i přesto, že se jedná o ryze subtropické město, kde takřka nemrzne, palem jsme zde napočítali na prstech jedné ruky. Můra se velmi rychle a invazivně rozšířila kompletně dokola kolem celého jezera Lago di Garda a zanechává za sebou tisíce uhynulých palem dodnes. Jako první se po příletu pouští do datlovníků, hlavně těch kanárských (Phoenix canariensis), kterých bývalo hlavně v jižní polovině jezera opravdu hodně. Jakmile datlovníky „došly“, rychle se přeorientovala na ikonické palmy konopné, tedy Trachycarpus fortunei. Již v roce 2019 jsme si všímali prvních uhynulých kusů Trachycarpus fortunei, hlavně na jihu a jihovýchodě jezera (oblast Sirmione, či město Garda). V roce 2023 dorazil kalamitní výskyt můry do historického města Arco na severu jezera. Už v roce 2023 padlo ve městě až 50% populace většiny palem Trachycarpus fortunei a Chamaerops humilis. A právě v Arku za sebou nechal mezi lety 2023 a 2025 asi nejvýznamnější škody. Město zareagovalo extrémně pozdě, podle dohledatelných zpráv teprve až v roce 2024 město vyhlásilo kalamitní stav můry Paysandisia archon a učinilo teprve první kroky k ochraně zbylých jedinců. To množství uhynulých palem je tak závratné, že Arco, jindy zvané „město palem“, je dnes takřka bez palem. My ho navštěvujeme téměř každoročně, a průjezd městem je nyní vlastně i utrpením. Nacházely se zde kusy, které konkrétně mě, formovaly v cestě palmového poznání. Nejtlustší kmeny trachykarpů, jaké jsem kdy viděl, prastaré aleje lemující silnice, botanická zahrada s lesem z trachykarpů, nic z toho se dnes již v tomto městě nenachází. V létě 2025 chybělo ve městě a okolí až 80 % populace palem rodu Trachycarpus a Chamaerops. Procestovali jsme město křížem krážem a všechna ty ikonická monstra se dnes zde již nenachází, nebo zde stojí holé kmeny bez listí.
Je to jen začátek
Asi nejhorší na tom je, že můra nejde téměř nijak účinně zastavit. Již napadená palma nejde běžnými dostupnými prostředky zachránit, larvy jsou příliš hluboko v palmách, aby je postřiky ovlivnily. Postřiky zaberou spíše jen jako ochrana a prevence proti napadení. Což zní jako plán, ale představte si palmu 15 m vysokou, kterých máte na zahradě 40 ks, a na každou se musí vylít několikrát ročně silný ochranný prostředek. Je to náročné fyzicky, finančně i environmentálně a je to nekončící boj. Můra se evidentně dál šíří nížinou a směřuje severně do srdce Alp, do zbytku celé subtropické nížiny, která palmy obsahuje. Před sebou má mnohé botanické zahrady a exotické unikáty, jako třeba lázeňské Merano, o kterém jsme již dělali článek zde. A to není vše, v ohrožení jsou i další jezera, jako je Lago di Como, Lago di Lugano a Lago Maggiore, což je naprosté srdce severoitalské exotiky. Obavy panují i napříč švýcarskými kantony, navazující na sousední italské regiony, Lombardie je tou nejohroženější.
„Řešení“
Je to snad nějaká zvrácená ironie, ale právě na okraji Lombardie, na břehu jezera Lago di Lugano, kde začíná kanton Ticino, se nachází švýcarské město Lugano. Které má pravděpodobně nejunikátnější klima ze všech jezer, a i díky tomu se zde nachází v okolních lesích rozsáhlé divoce a volně rostoucí populace palem trachykarpů, kde invazivním způsobem vytlačují i tamní vegetaci. I když některé organizace naopak tvrdí, že lesy zachraňuje, protože díky změnám klimatu se v tamních lesích přestává dařit středoevropské flóře. V regionu jsou totiž jednak subtropické teplé zimy, velmi dlouhá, teplá a vlhká léta a celkově celoročně je zde velký dostatek srážek (roční průměry srážek se zde pohybují od neuvěřitelných 1500 – 3000 mm), což tyto palmy naprosto milují. Již zhruba před 15 lety si vybavuji první články o invazním chování trachycarpů v Ticinu. A stačilo jen chvíli počkat, řešení je již doslova za rohem… Nicméně se obávám, že to je až příliš drastické řešení.
Co doopravdy zabírá?
Tohle je nejvíc temné téma, ono totiž nemá jednotné řešení. Mluví se o parazitických háďátkách, ty ale mají účinek jen na mladé larvy, používají se tak spíše jako doplněk, v kombinaci s jinými způsoby (jinými než chemickými=málo účinné).
Nejúčinnější je tak používání chemických postřiků, injektáží do kmene nebo silnou zálivkou do srdce palmy. Je to velmi nešetrné k okolí, jelikož se používají silné dávky a velké množství postřiku, které zničí i okolní přátelský hmyzí život. Postřiky se také musí ideálně 3x ročně opakovat, a pokud je palma již napadená, nemusí ani to zabrat. A aby toho nebylo málo, tak u palem rodu Phoenix zalézají larvy až 60 cm hluboko skrz srdce palmy, tam se žádný postřik nedostane.
Obecně se tak používá monitoring, který zahrnuje třeba lepivé feromonové desky, které mají odhalit přítomnost můr, ale zároveň je mohou nechtěně přilákat… V kriticky napadených oblastech dochází i preventivnímu odstranění palem, a to hlavně v městských zástavbách, kde se invazně rozmnožily palmy do velkých skupin a neměl by je kdo ochránit. Odstraní se kvůli blahu jiných kusů, díky kterým se můra nebude mít možnost přemnožovat a na chemicky ošetřené palmy ve městech se jí pak tolik nechce. Tuto metodu zvolili právě ve městě Arco, kde v tamní botanické zahradě dobrovolně pokáceli několik set trachycarpusů, díky čemuž pravděpodobně zachránili všechny ostatní druhy palem, protože je mohli snadněji udržovat v „chemické pohotovosti“.
Co nezabírá?
Sítě, přírodní postřiky, postřiky pouze listů, přírodní odpuzovače. Z počátku invaze se mylně některé nešvary tradovaly, a zbytečně tak docházelo k volnému šíření můry dál, včetně nekončících úhynům palem.
Máme se bát?
Ano i ne. Paysandisia archon sem sama z Itálie nedoletí, můry nejsou příliš dobří letci, potřebují mít hustou síť palem. Proto je šíření poněkud v rámci možností pomalejší, ale v místě kde se můra objeví, dojde do 2 let k totální likvidaci všech palem v okolí. K nám se dostane pouze a jedině dovozem, jako larva ukrytá v palmě. Protože Alpy není můra sama fyzicky možná přelétnout, všechny subtropické nížiny Itálie i Švýcarska jsou pevně uzavřené za 2 až 3 000 m vysokými horami. A v našem klimatu se můrám dlouhodobě nedaří, máme příliš krátká léta, kontinentální zimy, ale hlavně, není u nás dostatek palem, aby se mohly dál šířit. Při zavlečení tak dojde pouze k lokálním a pravděpodobně jen krátkodobým škodám, aspoň co se týče palem umístěných trvale venku. Nutno také dodat, že střední Evropa má výjimečně přísná fytosanitární opatření, dokonce se každý rok pravidla dál zpřísňují. A pokud je plantáž certifikovaná, jakože všechny komerční přeprodeje v ČR musí dokázat původ palem, a to rostlinolékařským pasem s přísnou hraniční kontrolou dokumentů, tak se nemusíte obávat. Je v jejich vlastním zájmu noční můru palem řešit a v případě výskytu někde v jejich okolí, dochází většinou k preventivnímu postřiku všech palem určených k vývozu a zvýšené bdělosti. Pokud by se tak nestalo, hrozila by pořádná katastrofa. Jelikož pokud by prodejce nalezl ve svém zboží tohoto nemilého hosta, co mu okusuje palmy, má povinnost tuto skutečnost nahlásit českému ÚKZUZu, který by plantážníka mohl nechat projít očistcem (většinou likvidace celé šarže).
Nicméně, vzhledem k měnícímu se klimatu a čím dál větší oblibě palem v zahradách napříč celou Evropou není vyloučené, že se někdy dočkáme stejné palmové katastrofy, jako je nyní na severu Itálie.
Bude Itálie bez palem?
Nemusí! Mám i jedno řešení, ale nebude se Italům líbit. Je to velmi kontrastní národ. My do země sice jezdíme načerpávat botanickou atmosféru a dívat se po botanických skvostech (zdaleka ne jen palem), ale zároveň, při projíždění městy a vesnicemi nemáme úplně pocit, že by se Italové rostlinám a zahradám nějak extra věnovali. Botanické radosti totiž obsahují jen prastaré vily, které jsou často státem chráněné a někdy jsou prohlášeny botanickou zahradou. Takových je snad v každém větším městě několik. Má to své odůvodnění, kdy bohatí panovníci, šlechtici, nebo prostě někdejší „hvězdy“, vybudovali exotické sídlo a nechali si udělat vytříbenou zahradu od vyhlášených botaniků s dovozovými skvosty. Byla to tehdejší tradice (ještě, že tak!). Po čase se z různých důvodů objekt dostal nejčastěji do rukou města, nebo státu, a i když je mnoho takových vil dnes neobyvatelných, tak zahrada vzkvétá dál. Byl o ni zájem tehdy a je o ní zájem i nyní, zpočátku z řad místních a později i turistů. Nicméně, jako národ si na zahrady moc nepotrpí, jde to vidět i pouhým okem, a jde to vidět i při návštěvách lokálních zahradnictví. O důvodech se dá také filozofovat, osobně se domnívám, že to je často způsobeno i klimatem, příliš dlouhá a horká léta znechucují se zahradě tolik věnovat. Může za tím stát i složení půdy, která je aspoň v oblasti velkých Italských jezer, poměrně dost kamenitá. Rovněž tak za tím také může stát fakt, že Italové mají jinou náturu i životní styl a příliš vášnivé zahradničení se zde prostě nenosí. Sami tam objevujeme další nekrásnější zahrady, nebo zajímavé dřeviny prakticky jen v městských parcích, kolem hotelů či honosných novostaveb.
Jenže to je ten problém, odolných palem existuje celá řada a mnohým z nich palmoví brouci, nebo můry neholdují. Jenže těžko se v těchto oblastech objeví, když Italy zahrady moc „netankují“. Trachycarpus má v Evropě nějakou historii a hlavně roste velmi rychle a sám se množí. I přesto že zde také není původní a také ho sem před stovkami let někdo dovezl a domestikoval, tak takhle by bylo zapotřebí sem aktivně dovážet a „donutit“ Italy, aby si dobrovolně vysazovali na své zahrady i jiné druhy palem. Itálie by potřebovala jako sůl rody jako Sabal, Syagrus, Butia, Jubaea, Washingtonia, Rhapidophyllum, Nannorrhops, Serenoa, Livistona, Trithrinax, Parajubaea a ještě pár dalších. Ono obecně i pestrost v přírodě dokáže divy, velké množství druhů rostlin přiláká velké množství hmyzu, a tím pádem i více predátorů. U monokultur, když se vyskytne škůdce, padne celý les. Nemusíme chodit daleko, naše české smrkové lesy jsou toho jasným důkazem.
Autor: Rudolf Málek