Jestli hledáte dovolenkový trip, kterému budou dominovat čistě přírodní a hlavně botanické zážitky, tak jeden takový jsme koncem srpna 2023 naplánovali a zažili.
Podívat se do nejexotičtějšího místa v Německu byl můj dlouholetý sen, ještě z dob, kdy jsem mohl jen z obrázků obdivovat krásné rostliny exotického ostrova Mainau, který kupodivu není na moři, ale leží přímo v obrovském Bodamském jezeře, na samém jihozápadě Německa. A že se takový výlet spojí s dalšími vysněnými místy ve 3 různých státech, to by mě nikdy nenapadlo.
Kostnice (Konstanz) a botanická zahrada na ostrově Mainau (Insel Mainau)
Kostnici zná v ČR již ze školy asi každý, ale ač je město spojené s českou historií, je poměrně daleko, přes 4 hodiny jízdy autem od naší jihozápadní hranice. Středně velké město leží na samých hranicích se Švýcarskem. Dokonce je část města i přímo ve Švýcarsku, a v našem případě, kdy jsme byli ubytovaní na švýcarské straně města, jsme museli projet celní kontrolou při cestě do botanické zahrady, které je na německé straně. Průjezd celnicí je většinou bez nejmenších problémů, celník obvykle jen nahlédne do auta, ale namátkové zastavení se nám při jedné z cest také „poštěstilo“. Inu, moc českých SPZ v těchto končinách nenajdete…
Náš cestovní plán byl tak neskutečně natřískaný, že návštěva botanické zahrady byla jen za předpokladu, že dorazíme do Kostnice v rozumný čas a stihneme se ubytovat. A i přes velice nevlídné počasí (poprvé za celé léto byl celodenní déšť snad v celé západní a střední Evropě), jsme vše stihli a na ostrov jsme se vydali! Byl konec srpna a 11°C, s drobným vytrvalým deštěm, nicméně to nadšení a všudypřítomná exotika cestou, nás hřála a hnala dopředu. Celá Kostnice je díky poloze (blízko jezeru ze severu) a Alpám z jihu, klimaticky tak výborně chráněno, že lze v celé této oblasti spatřit plno exotických rarit, se kterými tady v ČR pořád ještě spíše začínáme. Nicméně na 15 m vysoké Araucarie v zahradách vás nikdo nepřipraví, takový pohled se v Česku ještě nenaskytne. Po příjezdu na parkoviště u ostrova, nás přivítalo zcela vymetené parkoviště a snad i zmatení pokladní, proč jde někdo v takové zimě a dešti do tak obrovské botanické zahrady, navíc už bylo později odpoledne. My nejsme nároční, naopak jsme ocenili ten klid. Kasa je ještě „na pevnině“, za ní je krásná promenáda pod obrovskými stromy, zakončená mostem, který vede do botanického ostrova. Před vstupem jsme se nestačili divit nad neskutečnou čistotou jezera. Pod mostem není hloubka, odhadli jsme to na 2 až 3 metry, za to bylo ale vidět zcela zřetelně na dno, na každý kamínek a rybu! Nevím v ČR o žádném jezeře ani nádrži, kde by čistota vody byla tak zarážející. Navíc po předchozích vedrech kolem poloviny srpna (pozn. 2 týdny bylo v kuse 30-35°C) byla voda neskutečně teplá, obzvlášť, když bylo v době naší návštěvy u jezera 11°C. Voda měla odhadem asi 24°C.
Ihned po vkročení na ostrov poznáte, že jste tak trochu v jiném světě. Takřka na každém metru je zajímavá dřevina, velikost ostrova není malá, má rozlohu 45 ha, obdivovat tedy opravdu je co. Já hodně obdivuji právě ty skladby dřevin, které dotváří celkový dojem, dojem z toho místa a třeba taková prostorná dřevěná lávka, kterou lemuje obří stěna bambusu rodu Sasa je něco, co ten obraz tvoří hned při vstupu na ostrov. Jen o něco dále byly první palmy v zemi, Trachykarpusy, které jsme viděli sem tam i v zahradách v Kostnici. Ale zde byla možnost si na ně i sáhnout a oficiálně potvrdit: ano, zde jsou subtropy, jsme na správném místě 🙂 . Tato botanická zahrada je naprosto unikátní v tom, že je to ostrov, neplatí tu tak žádné limity a hranice ve výsadbách. Může tu dokonce i cokoli zdivočet a není nikdo, komu by to vadilo a přesně tahle myšlenka mě i nejvíc na tomhle místě baví. Po procházení ostrova, kdy jsme neměli tolik času, kolik bychom chtěli (blížil se večer), jsme u každé sekce žasli úžasem, co zde roste a že to funguje. Botanické rarity, prastaré kusy dřevin, o kterých jsme neměli ani tušení, že již v Evropě jsou tak obrovské, celé lesní celky z druhů, se kterými třeba my v Tropiku začínáme, tak tam byly, a byly ohromné. Více méně kousek u vstupu nás zcela „odrovnala“ skoro nekonečná alej obrovských metasekvojí, s kmeny tlustými u země i několik metrů. Alej která se tvářila prastaře, ale podle informační tabule byly všechny stromy pouze kolem 70 let staré! Jelikož tak dlouho jsou teprve v Evropě a zde byly vysazeny právě jedny z prvních exemplářů, co dovezly botanici do Evropy. Za alejí metasekvojí se dalo dojít k motýlímu pavilonu, ten nás tedy moc nelákal, ale ohromily nás květináčové kultury kolem pavilonu. Sami experimentujeme s dřevinami v nádobě a není úplně jednoduché vychytat substrát tak, aby v něm rostlina mohla být po zbytek života. Zde se nacházely dospělé, kvetoucí a plodící exempláře všeho tropického, nebo subtropického, co vás jen napadne.
Měli jsme namířeno na hlavní lákadlo celého ostrova, palmový skleník, který je legendární, ale cesta byla ještě daleká. K němu vedla stezka například kolem prastarých sekvojovců, jednalo se pravděpodobně o největší a nejstarší sekvojovce, které jsme kdy viděli a mohli se jich dotknout (vysazeny r. 1875). Po pár stech metrech krásnými, skoro až zámeckými cestami s neskutečně udržovanými záhony, jsme došli k palmovému skleníku. Že bude veliký jsem věděl, vždyť se do něj musí vejít ty prastaré datlovníky v zemi. Ale že bude až tak obrovský, to jsem neměl nejmenší tušení. Nutno dodat, že po celou dobu jsme nepotkali jediného živáčka, a i celý palmový skleník jsme měli pro sebe. Fotky jsou sice zde, ale není z nich poznat, jak neskutečně obrovský prostor to je! Uprostřed skleníku byla plocha, která měla na každou stranu několik desítek metrů, nad touto plochou byla disko koule pro společenské akce. Předpokládáme, že zde v zimě hlavně zimují ty stovky, ne-li tisíce květináčových rostlin po celém areálu s dospělými exempláři palem, stromů, keřů i bylin. Všimli jsme si, že ty prastaré datlovníky se do skleníku nevejdou, oba se krčily smutně u stropu. Je to k nevíře, strop skleníku jsme odhadli na místě minimálně na 20 m výšku a oficiálně má strop údajně výšku 17,40 m, o moc jsme se tedy nesekli. Když jsem se o ostrov začal zajímat, četl jsem kdysi informaci, že dříve zde palmový skleník nestál, ale nad palmami se stavěl na zimu velký skleník, který se na léto částečně demontoval. Ale v roce 1998 došlo k velké rekonstrukci a skleník zůstal již na trvalo. Všude kolem skleníku venku jsou umístěné již zmíněné obří letněné nádobové rostliny. Objevili jsme celkem zajímavé druhy, jako třeba různé slizoplody (Pittosporum), nebo pistacie… Ať jsme šli kamkoliv dál, všude bylo na co koukat a co objevovat. Mediteránní terasy byly teprve před námi, stejně jako celé arboretum, které jsme neměli šanci projít. Bohužel nás tlačil čas a blížící se tma, botanickou jsme tak promoklí za tmy opouštěli zcela nadšeni a naladěni na exotickou vlnu.
Skrz celé Švýcarsko za exotikou
Druhý den nás čekala cesta do italské Verbanie a bylo více možností, jakou zvolit trasu. Zvolili jsme tu nejdelší, kdy jsme se cestou stavěli na proslulý vodopád u městečka Lauterbrunnen. Počasí již přálo, déšť ustal a tak jsme si mohli vychutnat pohled do švýcarské krajiny při průjezdu těmi nejmalebnějšími údolí a decentními průsmyky a desítkami viditelných vodopádů. Cesta byla pro řidiče velmi náročná, navigace občas ukazovala i křížení cest, jelikož třeba ostrá zatáčka končila v tunelu několik desítek metrů pod původní cestou, na mapě to vypadalo zhruba jako preclík… Je to k neuvěření, ale od Kostnice byly k vidění ve městečkách sem tam palmy, tedy přesněji trachykarpy, nebyly již tak běžné, ale viděli jsme je snad ve všech obydlených nížinách Švýcarska. Poslední palmu cestou k vodopádu jsem viděl ve městě Zweilütschinen, které je 650 m n.m. !! Ač mám pocit, že jsem zahlédl ještě jednu o vesnici dál, kde vykazuje mapa nadmořskou výšku 713 m n.m., což je k nevíře, jelikož zde nefungují žádné teplotní mosty jako v Italských nížinách a zimy zde bývají poměrně studené a hlavně sněhové, ale evidentně ne dost, aby zde nefungovala některá subtropická flóra. A ač jsme se nacházeli v naprostém srdci Švýcarska, samotné městečko Lauterbrunnen bylo zcela nacpané turisty, až tak, že to kazilo tu dokonalou scenérii. Naše oči ale více zajímalo rostlinné bohatství a nemohli jsme si nevšimnout, že obzvlášť v polohách pod 600 m n.m. (což ve Švýcarsku znamená obvykle mírné zimy), se začínají divoce, hlavně podél řek, invazivně množit a planět komule (Buddleja davidii). Motýlí keře byly snad součástí každého břehu řeky. Říkám si, proč se tohle neděje třeba u nás, klimaticky nejsme zase tak daleko a odpovědi lze najít. Vrátím se k tomu ještě později, při hodnocení invazivních dřevin v Itálii v samém závěru cestopisu.
Lago Maggiore, Verbanie
Cesta do Verbanie je mnohem delší, než se zdá a je také mnohem komplikovanější, než by se mohlo na první pohled jevit. Vzhledem k bohatému programu našeho výletu jsme věnovali víc pozornosti míst k navštívení, než možným komplikacím během cesty. Po pár hodinách jsme se tak zcela nečekaně svezli s autem ve vlaku, který nás vyvezl skrze 3 tisíce metrů vysokou horu, aniž bychom o tom předem věděli, nebo vůbec takovou možnost znali! A nebo když jsme se například v jeden moment ocitli ve 2005 m n. m, kde bylo plno sněhu. Protože shodou okolností zde poprvé tohle léto sněžilo a napadlo zde rovnou 20 cm. Což my, jakožto výletníci v žabkách, opravdu nečekali 🙂 . O to větší dobrodružství Švýcarsko bylo.
Do samotné Verbanie se jede skrze Italskou úžinu podél řeky Toce, cesta je to ještě daleká, ale již po sjetí z průsmyku lze obdivovat celkem rychle naskakující subtropickou oblast, která s každým kilometrem sílí. Hodně nás překvapily klimatické změny, které se zde do krajiny podepsaly. Devastující sucho, které postihlo tuto oblast hlavně v předchozích letech (2021-2022), bylo zarážející, na každém kilometru se situace mírně lišila, ale v těch nejhorších oblastech byly třeba vyschlé hluboké koryta řek, zejména právě na řece Toce. Svahy s lesy byly hnědožluté barvy, větší část dřevin opadaná a některé stromy projevovaly známky dlouhodobého sucha, ne jen toho letošního, bylo to třeba v oblasti kolem městeček Iselle (673 m n.m.) nebo Rosso. Na druhou stranu zde byly i lokální oblasti, kde se prohnala velká voda, což bylo patrné podle trosek rozbitých a roztroušených kolem koryt řek. Známky sucha byly patrné v úseku desítek kilometrů, a to i v nížině, kterou počíná město Preglia (292 m n.m.), jež je takřka částí aglomerace většího města Domodossola. Tato nížina je již čistě Italská se vším všudy, úrodná, plochá, evidentně horká. Zde se situace s vodou rychle měnila, ale v prvních pár desítek kilometrů byly devastující škody hlavně na lesních porostech a to i bezprostředně u koryt řek, které musely být dlouhodobě prázdné (pár dní před naším průjezdem zde vydatně zapršelo a situace se zlepšila). Jak jsme se ale blížili k Verbanii, najednou se začalo vše vylepšovat a zelenat, oblast kolem Verbanie je totiž známá svými celoročně vysokými úhrny. V těchto oblastech ročně naprší to, co v ČR naprší jen na vrcholkách těch nejvyšších hor! Zcela běžně zde naprší 1400 – 2200 mm ročně!! V praxi to vypadá tak, že nejvlhčí měsíc v roce naprší průměrně 200 mm srážek, nejsušší (prosinec) 65 mm, ale často prší i výrazně více a není vzácný ani měsíční úhrn mezi 300 – 400 milimetry. Letošní léto zde třeba patří k těm vyvedenějším, 2 dny před naším příjezdem se zde prohnaly bouře a napršelo zde kolem 200 mm srážek, což je pro představu úhrn, který v Tropiku na zahradě v létě 2023 napršel až za 3,5 měsíce. A teď si představte, jak blahodárně taková suma vody působí na zdejší vegetaci.
Verbania, Stressa – Parco Pallavicino
Ve Verbanii jsme strávili pár dní, kdy jsme každý den objevovali ty nejvyhlášenější botanické oblasti. Hned první den jsme zvládli dokonce 2 botanické zahrady na pevnině. První byla taková zoo-botanická zahrádka, na JZ Lago maggiore ve městečku Stressa. Je zde starý Park Villa Pallavicino, již pouhé umístění a výhled stojí za to. Botanicky je park výborný na oddych, pár rarit se zde našlo, přední část byla lesní část se zoo prvky, zadní část byla okrasná, v zámeckém stylu, na každém rohu na nás vyskočila exotická nádhera, a kdo důkladně hledal, tak našel i vyloženě ty druhy dřevin, které bychom zde opravdu nečekali. V parku bylo především neuvěřitelné množství kamélií všech velikostí. Park byl ale mírně poškozen od krupobití, které zde bylo zhruba 2 dny před naším příjezdem.
Verbania, Giardini Botanici di Villa Taranto
Ještě ten samý den jsme museli navštívit i tuto legendární botanickou zahradu. A dosud to byla nejkrásnější botanická zahrada, kterou jsme navštívili. Byla tak obrovská, že jsme ani svižným krokem celou zahradu neprošli a museli nás téměř násilím vyhánět 🙂 . Od začátku až po východ bylo na co koukat a nad čím žasnout. Exotické klima se zde nezapře, vlhký vzduch, každodenní slunce, tropické počasí ve dne v noci zde dovoluje růst úžasným rostlinám. To, co my zkoušíme a testujeme u nás většinou jako malé rostliny, co se musí opečovávat a některé i zimovat, tak zde rostou volně, jako obří a prastaré exempláře. Těch zážitků a dojmů jsme měli tolik, že jsem opravdu rád, že jsem pořídil hodně fotek. Kupříkladu je zde venku jezírko, kde rostou volně viktorie královské! V létě jsou zde totiž průměrné měsíční teploty 24-26°C, což jsou hodnoty velmi podobné tropickým oblastem. Nachází se zde i legendární skupina trachykarpů, vysazených blízko u sebe ve tvaru kruhu. Než jsme tuto zahradu navštívili, nespojil jsem si v tom nadšení, že je tato skupina palem právě zde a nesmírně mě potěšilo a ohromilo, když jsem ji spatřil. Jelikož mě tato skupina palem kdysi hodně ovlivnila v mém palmovém rozvoji a v mých začátcích. Celkově se vyplatilo vložit poslední zbytky energie do prolézání hustších skupin stromů dál od cest, jelikož právě zde se nacházely ukryty ty největší botanické rarity. Nebyla snad minuta, aniž bychom radostně nežasli nahlas nad nějakým druhem rostliny, kterou jsme zde třeba nečekali. Ne jen, že tu přežívá, ale že prosperuje!
Verbania, Giardini Botanici dell’Isola Madre
Chybělo málo a na tento ostrov jsme nejeli vůbec. Nechali jsme se zvyklat „instanávštěvníky“ a jejich fotkami na sociálních sítích, kde se tato zahrada jevila až moc udržovaně, sterilně, zaměřená spíše na okrasnou a líbivou hodnotu, než tu botanickou. Nakonec jsme výlet podnikli i pro ten zážitek, jelikož se jedná o botanickou zahradu na ostrově, kam se lze dopravit výhradně lodí. Nejbližší břeh s poměrně svižnou výletní lodí, byl 10 minut cesty. Nicméně teď už vím, že to byla nejvýznamnější a nejkrásnější botanická zahrada, kterou jsme kdy navštívili. Rostlinné bohatství, rozvržení prostoru, využití potenciálu, to vše zde fungovalo a naprosto ladilo. Na fotkách, kde je ostrov focený jako celek, nevypadá nějak velký, stromy vedle sebe by šly i spočítat, ale ujišťuji vás, že je ostrov dost velký, aby zde šel strávit úplně celý den, má necelých 8 ha. Každý zdejší strom je skvost a mezi stromy jsou ukryté další skvosty. Viděli jsme zde třeba střižené živé ploty z vavřínů, nevím jak to dělají, ale ploty byly 10 m vysoké a rovné jako pravítko. Mezi vavříny byly zajímavé nálety, třeba semenáče aukub, které díky opoře vavřínů dorůstaly do 5 metrů! A proč nás na sociálních sítích park tolik nezaujal? Je to jednoduché, většina lidí se totiž raději vyfotí na barevných upravených plochách kolem zámečku. Málo kdo se vyfotí se sbírkou badyáníků, borovic, eukalyptů, nohoplodů, dubů, cypřišů, kapradin,… tak, jako my 🙂 . Najít zde šla třeba kolekce eukalyptů, první botanická, kde se toho opravdu nebojí. Mě hodně zaujaly výsadby na útesech kolem celého ostrova, botanici zde využívají opravdu každého kamene! Pomyslný grál ostrova je nejstarší cypřiš kašmírský v celé Evropě. Je to tak neskutečně obrovský strom, že při pohledu na něj člověk úplně oněmí. V okolí zámku byla k vidění i sbírka řady druhů palem v dospělých exemplářích. Podle klimatických dat, které jsme procházeli, zde druhy palem s odolností kolem -5°C byly před 50 let ještě spíše experiment, ale dnes se ne jen na tomto ostrově dají bez problémů pěstovat všude kolem jezera Maggiore. Jako třeba rod Washingtonia nebo Phoenix. Osobně si odnáším největší zážitek při pohledu na Philodendron bipinnatifidum, který se ukrýval v jednom z výklenků útesu těsně u hladiny vody, skrytý a chráněný. Přesně tato rostlina nás utvrdila, jak výjimečné místo jsme navštívili.
Riviera, zdevastované okolí Locarna, Gambarogno
Závěr botanické dovolené patřil severnějším oblastem jezera Maggiore. První říjnový den v roce 2023 jsme strávili koupáním pod palmami ve městě Cannero Riviera, vybrali jsme si ho záměrně díky orientaci k jihu, což se nakonec vyplatilo, protože díky hotelům a jejich výsadbám se zde dalo setkat s překvapivě slušnou exotickou sortou rostlin, které by jeden čekal spíše blíže moři. Dospělé Washingtonie, Trithrinaxy, Phoenixy a další subtropické druhy palem. Byly to druhy, co nám tu na cestách doposud chyběly. Je vidět, že jim zde nic nebrání v růstu, jen je tu prostě nikdo nevysazuje. Je možná k zamyšlení, že se dají najít jen v okolí hotelů. Hotel, novodobý botanik…?
Městečkem Brissago u Locarna jsme jen projížděli, byla to první zastávka po přejezdu zpět do Švýcarska. Je vidět, že v této zemi se přemýšlí poněkud jinak, jelikož švýcarská městečka kolem jezera Maggiore byla exotikou vyloženě vybavena. Nestačili jsme zírat, čemu všemu se zde daří! Městečka u pobřeží měla bohatou městskou výsadbu (palmy rodu Washingtonia, Phoenix, Butia), ale i v soukromých zahradách toho bylo možno hodně zahlédnout. Právě zde jsme viděli ale i obraz zkázy, které umí tato oblast vygenerovat. Jak jsme se blížili k Locarnu, začínaly se objevovat poměrně čerstvé škody po naprosto nepředstavitelném krupobití. Kvůli silnému provozu a času jsme nemohli zastavit, ale pohled z okna bohatě stačil. Náhodně jsme se dali do řeči s místní obyvatelkou v Brissagu, která nám i popsala pár dní starou událost, kdy v nedaleké oblasti blíž horám, došlo takřka k biblickému krupobití, s devastací všeho živého i neživého, mělo dojít k úhynu veškerého zvířectva, včetně ptáků a hmyzu. A i celé dny po zkáze zde panovalo prý hrobové ticho. Podle zpráv, které se nám podařilo dohledat, zde padaly kroupy přesahující 10 cm. Což jsme i později na cestě potvrdili, kdy například různě na loukách vznikali sběrná místa pro nepojízdná a zcela zdevastovaná auta…
Pomyslný zlatým hřebem výletu byl Gambarogno Botanical Park, někteří již možná znají, jedná se o soukromý projekt, který se stal i veřejnou botanickou zahradou jednoho neuvěřitelného nadšence Reto Eisenhuta. Zahrada našťouchaná těmi nejzajímavějšími dřevinami, převážně magnoliemi ale i vzácnějšími jehličnany, nebo obří sbírkou kamélií (v zemi zapěstované jako stromy). Jako velký švýcarský pokrok beru dobrovolně placený vstup do celé botanické zahrady. Myslím si, že každý soudně myslící host, dal i víc, než by vstup stál ve městské botanické zahradě. Kus zahrady je udělán kolem horské říčky, zařízlé v prudkém skalnatém svahu, kde místy divočí původní, ale i exotická vegetace. A jako největší lákadlo je obří zahradnictví, které má majitel jako součást celé zahrady. Plocha, kde jsou naskládané desítky tisíc rostlin je poměrně veliká a členitá, přes rostliny není vidět kde plochy končí a kde začínají. I pokud víte, co hledat, nebo i nevíte, dá se zde strávit hodně hodin zábavy a poznání v prohledávání sortimentu. Sami jsme zde sehnali význačné kusy dřevin, které nejdou běžně v Evropě sehnat. Dovoz domů přes hranice může být trochu dobrodružný, hlavně na švýcarských hranicích, ale my to prostě museli zkusit a naštěstí pár rostlin v autě nikoho na celnicích nepohoršilo.
Závěrem
Musím pozvednout jednu věc, která je zde silně do očí bijící. Tyto oblasti jsou těžce hornaté a každý pozemek je zde ceněný. Zahrady kolem domů jsou často velmi malé a tak se třeba ve městech, ale i mimo města v kopcích, využívá každý cm2. Když projíždíme například kolem českých zahrad, velmi často si říkáme, že na to, jaké máme v ČR pozemky, dost často ten jejich potenciál nevyužíváme. Holé zahrady, monokultury, druhy ovoce co jde spočítat na prstech jedné ruky, jakýkoliv strom vyšší než 8 m je v ČR považován za hrozbu pro okolní majetek… Je to vlastně takový opak toho, co uvidíte v italských nebo i švýcarských nížinách. Zahrady organizované, barevné, s bohatou rostlinou skladbou, stromy jsou zde nepostradatelní přátelé zahrad a čím vyšší a širší, tím lepší! Zde jsou stromy naopak ceněné, jelikož poskytují v létě úlevu od veder a to rovnou celému domu. Běžně tak uvidíte růst třeba 20 m vysoký strom s korunou nad celou střechou domu. Je to součástí zdejšího životního stylu a je důležité, aby takové stromy byly v celé vesnici nebo městečku, jelikož při silné bouřce by jeden osamocený, velký strom byl třeba hrozbou. Ale pokud je jich velké množství na malé ploše (co dům, to strom), navzájem se ochraňují a nehrozí například polomy. Padající větve a listí na dům se tak stává součástí tohoto životního stylu. Za tu ochranu proti spalujícímu žáru letních měsíců to prostě stojí.
V úvodu tohoto tripu jsem nakousl téma komule (Buddleja) a invazivní rostliny v těchto exotických horských nížinách Alp. A proč se třeba komule nepřemnožují podél našich řek. Důvod je jednodušší, než si možná myslíte. Charakteristika semen a jejich ideálních podmínek pro klíčení jsou škvíry mezi kameny, kde mají ideální prostředí a ochranu při klíčení. To kolem českých řek najdete jen velmi těžko, aspoň mimo ty horské řeky typu Vydra, naše převážně rovinatá, nebo mírně kopcovitá krajina, kde se nachází řeky, jsou velmi úrodné s hlubokým hliněným profilem, kde se daří všemožným vodním nebo vlhkomilným rostlinám, ale na komule již místo není. Rozdíl mezi našimi řekami (nížiny nebo střední polohy) a těmi ve Švýcarsku nebo Itálii je velmi výrazný, v těchto zemích jsou řeky často prudké, s čistě kamenitými břehy, kde nemá obvyklý plevel moc šanci i proto, že půda je zde vzácnější, chudší a mnohem plytčí, než jsou půdy u nás. Stačí tak sinější déšť a břeh řeky se vymele na balvany a štěrk.
Ještě bych rád nakousl jedno téma a to je lesnictví a invazivní druhy rostlin konkrétně v oblastech, jako je okolí jezera Maggiore, jezera Garda nebo vlastně jakékoliv severoitalské oblasti. V těchto oblastech vše funguje jinak, než jsme zvyklí zde v ČR, jelikož tamní kopce nemají 50-200 nebo 400 m jako u nás, ale mají 1-2-3 km a jsou tak prudké, že nejdou běžně ani projít, ani čímkoliv projet. To znamená, že veškerá civilizace se v těchto oblastech vyskytuje v úrodných nížinách, kde jsou všechna větší města, pole a usedlosti. Na malých polích najdete výhradně kukuřici, ale spíše zde uvidíte všude navazující jabloňové sady, které jsou všechny ukryty pod černými sítěmi, které slouží proti kroupám a ptactvu, sem tam lze ještě najít pomalu mizející vinice. Ale na každém úpatí hory začíná hustý les, který zahaluje všechny zdejší upršené hory. Les jako takový ale v nížině nenajdete ani jeden. Zdejší lesnictví tak funguje zcela jinak než u nás, naše lesy jsou určené na těžbu a jsou důležité pro naší ekonomiku, protože jsou dostupné a úrodné. Ale v severoitalských alpách se do lesa na dřevo prakticky nechodí, jelikož to není fyzicky možné a nebylo by to ani rentabilní. A tím odpovídám trochu na otázku, jak je to zde s invazivními druhy rostlin. Nijak. V těchto kopcích mají zcela volnou ruku a také to se změnami klimatu jde vidět. Například celkem rychle snad všechny tamní lesy pokrývá líčidlo americké, které se mimochodem začalo již objevovat i v lesích ČR, jelikož jeho populace se zcela vymyká kontrole. Viděli jsme zde v lesích ale i počínající kolonie jiných rostlin, které tam dotáhla zvěř, nebo možná i lidé, ale nejčastěji to jsou druhy rostlin, které, hlavně díky ptákům, prostě „utekly“ z obydlených zahrad. Jako třeba, trachycarpusy, olivy, oleandry, vavříny, bobkovišně, fíky, kamélie nebo celkem nově se zde daří i neuvěřitelně invazivní rostlině zvané Kudzu (Pueraria lobata), která je schopna během pár měsíců zarůst celý blok domů i se střechami. Ne všude je to na škodu, změna klimatu je intenzivní a příliš rychlá, aby se tamní ekosystémy samy adekvátně změnily. Například ty méně šťastné skalnaté svahy se začaly odlesňovat úplně stejně jako u nás, z neuvěřitelných letních such a veder, a pokud existuje rostlina, která horu sama znovu pomůže zalesnit, tak to prostě nemusí být špatně (zvláště třeba, když již oblast jižních Alp taková rostlina osídlovala již před poslední dobou ledovou!). A proč inklinovat k něčemu, co zde v ČR přestává fungovat, když se najde sorta rostlin, která je schopná se rychleji adaptovat? Na strmých svazích v Itálii tak trochu funguje něco jako přírodní anarchie, která rozhodně je ne vždy na škodu. Naopak v našich lesích se často dosazují stále ty samé dřeviny, které tu ale začínají selhávat vlivem změny klimatu, konkrétně třeba u nás, v naší oblasti, přímo v okolí naší vesnice ubyl či poklesl roční průměrný úhrn srážek za posledních 10 let, až o 150 mm ročně. Vysadit tak do lesa dřeviny, které zde fungovaly před 50 lety, bez možnosti jakýkoliv ústupků, je tak v dnešní době poměrně ztráta času a potenciálu, protože to dopadne stejně, jako nyní. Masivní usychání porostů po další vlně veder a dalším suchém roce.
Autor: Rudolf Málek