Začátkem září 2024 jsme se opět vydali na cestu plnou botanických zážitků, dlouhou 1640 km. Jak takový výlet naplánovat a zda všechny zahrady splnily naše očekávání, se dočtete v letošním cestopise.
Cestou nejmenšího odporu, zimě vstříc
Tak by se dala nazvat výjezdová cesta prvního dne, s přespáním v samém srdci Švýcarska, poblíž horského městečka Chur. Z našeho výchozího bodu v ČR to byla poměrně dlouhá cesta – jen samotná tato trasa měřila přibližně 500 km. V době našeho výjezdu panovalo v ČR, ale i ve Švýcarsku, ještě léto. Léto skončilo doslova o půlnoci našeho prvního dne výletu. Přespávali jsme v horské chatě, přesně ve výšce 1000 m n. m. Bylo poměrně zajímavé, že i v této nadmořské výšce bylo možné na švýcarských zahradách spatřit vzrostlé fíkovníky!
Při příjezdu byly denní teploty stále na příjemné letní úrovni, a dokonce i noc byla velmi teplá – teplejší, než známe většinu nocí u nás. Noční teplotní minimum se drželo kolem 18 °C, i když noc provázel nepříjemný vítr, který pronikal pod okna našeho ubytování. Ráno však i do této oblasti Evropy dorazila studená fronta, která později napomohla prohloubení dnes již nezapomenutelné tlakové níže, vedoucí k extrémním povodním na Moravě. V Alpách se během druhého dne přejezdu ochladilo na 15 °C, ovšem to platilo pro výšky pod 600 m n. m. Zbytek cesty jsme projížděli ve výškách nad 1000 m n. m., přičemž nejvyšším bodem přejezdu byl Splügen Pass ve výšce 2114 m n. m.
Přejezd přes Splügen Pass byl nezapomenutelným zážitkem. Tato legendární silnice, která prochází horským přechodem, se pyšní 74 zatáčkami. Jakmile jsme se blížili k výšce 1800 m n. m., kde se radikálně mění vegetace a začínají velmi nehostinné podmínky, déšť postupně houstl, teplota klesla až na 9 °C a okolní krajinu často zahaloval tmavý mrak. Letos jsme na zimní podmínky byli lépe připraveni – alespoň jsme k těm žabkám měli i bundu.
Velkým zážitkem bylo městečko Montespluga na italské straně Alp. Bylo to první obydlené místo za horským přechodem. Městečko leží v nadmořské výšce, kde už nerostou žádné stromy, přesto byly na domech vysázeny muškáty a u vchodů do domů stály v nádobách oleandry. Kombinace to byla zajímavá, byť ne úplně běžná.
Za horským jezerem Lago di Montespluga, které působilo spíše jako pohlednice z Tibetu (bez stromů, keřů, jen občasné trsy bylin, a jezero vklíněné mezi kamenité svahy), se nacházela zásadní zatáčka při cestě dolů. Právě zde jsme spatřili první strom po mnoha a mnoha kilometrech.
Modřínem to všechno začíná
A tento modřín opadavý byl zároveň první „vlaštovkou“ našeho botanického výletu. Začátek s čistým štítem, pěkně od nuly. S každým metrem při cestě dolů přibývalo stromů i druhové pestrosti. Cesta dolů působila trochu jako cesta zpět v čase – nacházelo se zde velké množství opuštěných stavení.
Přestože exotická vegetace se objevovala poměrně rychle, italská strana Alp je mnohem teplejší, a tak bylo možné vidět rostliny jako fíkovníky, palmy, meruňky nebo jedlé kaštany už od nadmořské výšky 900 m n. m. Nicméně pravé teplo a typická „italská atmosféra“ se začaly objevovat až pod 600 m n. m., kde se teplota vrátila na 15 °C. Déšť však stále neustával.
Ve městě Chiavenna jsme už měli pocit, že jsme ve staré známé Itálii se vším všudy – palmy, cedry, pukoly, oleandry, olivy… a také typickými italskými zvyklostmi: nepoužívání blinkrů na kruhovém objezdu, nezastavování chodcům na přechodu a troubení každých 50 metrů. Odtud už nás čekala pohodlnější cesta směrem k Lago di Como. Pro nás určitě, protože tyto oblasti dobře známe – i včetně jejich jiných pravidel provozu a odlišných návyků místních řidičů.
3,2,1 Lago di Como a Acquaseria!
Naše oficiálně první italská zastávka s ubytováním. Město jsme vybírali velmi pečlivě kvůli strategické dostupnosti k zajímavým místům v okolí. Bohužel hned první den nám plány narušil déšť – ano, ten déšť, který postupně sílil a směřoval do naší republiky. S tím jsme ale trochu počítali, a proto byla v plánu 1. místní botanická zahrada Villa Carlotta v Tremezzu.
Dostupnost na levém břehu jezera Como byla perfektní. Všude jsou rychlostní silnice, přes velká města se ani nejede, díky četným tunelům je doprava plynulá. U Villa Carlotta bývá obvykle poměrně vytížené parkoviště, ale díky dešti nebyla nikde ani noha – ani na samotném parkovišti, ani v zahradě. Měli jsme tedy celou zahradu sami pro sebe a mohli jsme si v klidu vychutnat exotické, málo známé a prastaré rostliny na naší první botanické zastávce.
A bylo opravdu co obdivovat! Dokonce při pozdějším vyhodnocování všech navštívených zahrad tato patřila k těm nejlepším. Složení botanických dřevin bylo velmi bohaté – viděli jsme zde druhy rostlin, které jsme v žádné jiné zahradě dosud neviděli. Záhony i rostliny byly snadno přístupné, a když k tomu přičteme perfektní údržbu a výhledy (byť nám je kazil déšť), můžeme tuto zahradu vřele doporučit. Opravdu stojí za návštěvu.
Ďáběl tkví v detailech
V Itálii je mnoho botanických zahrad jako součást různých staveb, nejčastěji vil, což má své opodstatnění. Při tehdejším osidlování severoitalských břehů vznikaly honosné rezidence, a bohatý majitel si často nechal zřídit zahradu s rozmanitou skladbou rostlin. Někdy ji dokonce jako nadšený botanik navrhl a vysadil sám. Ďábel tkvěl v detailech – zahrady často obsahovaly tehdy ještě cizokrajné rostliny, které byly dováženy z dalekých zemí.
Kolem jezer, jako jsou Lago di Garda, Como, Lugano a Maggiore, panuje exotické klima již od pradávna, a místní to dobře věděli. Asi tak, jako je dnes „normou“ pořídit si k luxusnímu sídlu řadu drahých automobilů, bylo tehdy standardem mít hektary pečlivě udržovaných zahrad plných vzácných a cenných dřevin – právě tím nejlépe ukazovali svůj vliv a bohatství. A díky tomu můžeme být vděční! Mnohé z těchto zahrad se dochovaly do dnešních dnů a díky vybírání vstupného mohou nadále fungovat a vzkvétat.
Je to jedno z mála míst v Evropě, kde jsou volně přístupné 200 i 300 let staré exempláře sekvojí, sekvojovců, magnolií, kafrovníků, palem a dalších dřevin, které jsou i dnes považovány za spíše vzácné.
Bellagio, Villa Melzi
Druhý den jsme měli namířeno do dvou botanických zahrad, které se nacházely na druhém (a třetím) břehu jezera Como, což znamenalo nutnost pohybovat se lodí. Jaká to náhoda, že zrovna ten den probíhala celostátní stávka lodní dopravy a nejezdily žádné turistické parníky. V přístavech visely na pokladnách cedule s nepříliš jasným vysvětlením situace a pokladní v přístavech se soukromými loděmi nebyli zrovna sdílní. Shrnuto, nebyl to den, který by si turisté přidali do alba.
Přesto jsme se nenechali odradit. Byli jsme na místě, kde bylo stále co objevovat, a tak jsme jednoduše přehodili plány a aktivity ze třetího dne, který měl být původně odpočinkovější. Parníky jsme si nechali na třetí den, kdy jsme se za nehezkého chaosu dostali turisty přeplněnou lodí do
2. botanické zahrady v pořadí – Villa Melzi ve městečku Bellagio.
Zde se naplno projevila krása tehdejší architektury soukromých zahrad, kde velikost zahrady nebyla hlavním kritériem. Příjezdová cesta k vile byla skoro nekonečná, plná zajímavých alejí, zákoutí a vyhlídek. Sem tam cesta odbočovala do hustší vegetace, kde se objevovaly parkové i lesní botanické zajímavosti. V zahradě se nacházelo mnoho prastarých dřevin, včetně několika ohromných exemplářů Jubaea chilensis. Přesný věk těchto stromů jsme nezjistili, ale pravděpodobně jsou staré stejně jako vila samotná.
V parku se dalo strávit mnoho hodin a bylo stále co objevovat. Čas nás však tlačil, a tak jsme se museli vydat do další zahrady.
Varenna, Villa Monastero
Dalším přeplněným a velice obtížně čitelným parníkem jsme se dostali na protilehlý východní břeh jezera Como. Když se ohlédnu zpět, těžko bych hledal „italštější“ zážitek, než byl výlet do Varenny. Parník zastavil v poměrně velkém přístavu, ale samotné městečko bylo přitisknuté k ohromně vysokému skalnímu útesu. Každý turista tak musel projít jediným konkrétním chodníkem podél pobřeží. Bohužel stávka z předchozího dne způsobila nahromadění turistů, a v tak úzkém městečku, jako je Varenna, to bylo opravdu znát.
Dav lidí ale nebyl jediný, kdo nám zážitek poněkud zkazil. Velice špatně značená cesta do botanické zahrady, Villa Monastero, vedla k domnělé zahradě, kde se různé cedule tvářily jako náš cíl. Villa Monastero je přitom nejnavštěvovanější zahradou na celém jezeře Como. Uprostřed slunečního úpalu, po absolvování snad 2 km členitého terénu, turista ani nevěnoval pozornost tomu, za co platí u vstupu nemalou částku – a až po zaplacení jsme zjistili, že před Villa Monastero je ještě jedna zahrada: Villa Cipressi. Tato hotelová zahrada, která se „přiživuje“ na zmatených turistech, včetně nás, je natolik tajemná, že se nenachází ani na mapách.
Villa Cipressi, byť pěkná a fotogenická, byla poměrně malá, a protože naše časové okno mělo patřit jiné zahradě, zahradu jsme rychle proběhli. Nechtěně se tak Villa Cipressi stala naší 3. navštívenou botanickou zahradou. Zde jsme se také poprvé setkali s omezením vstupu do části zahrady kvůli chystané svatbě.
Hned za touto hotelovou zahradou se nacházela již zmíněná Villa Monastero, 4. botanická zahrada v pořadí na našem seznamu. A ano, tipujete správně – opět jsme platili další vysokou částku za vstup. Výsledek však byl holé zklamání. Řada rostlin a záhonů byla nedostupná, mnoho palem bylo označeno tak špatně, že to až uráželo. Navíc všudypřítomní turisté se selfie tyčemi kazili výhled kamkoliv. Park, který nakonec nebyl tak rozlehlý (spíše úzký a dlouhý), jsme prošli rychle, ale i tak jsme napočítali pět různých svateb. Bohužel, některé části parku byly kvůli nim zatarasené. A nebylo to naposledy, kdy jsme kvůli svatbě neměli přístup do všech částí botanické zahrady. Shrnuto a podtrženo: zahrada sice velmi fotogenická, leč botanicky velmi nezajímavá, s absurdními chybami na jmenovkách.
Pravá Itálie se ukázala i při cestě zpět: proplést se přeplněným městem a dojít do přístavu, kde pět různě zakroucených front zpocených turistů ani netušilo, na jakou loď a kdy nastoupí, ovlivnilo zážitek bohužel asi nejvíce.
Lago Maggiore, Locarno (CH)
Uteklo to jako voda a během čtvrtého výletního dne jsme se přesunuli k dalšímu alpskému jezeru, Lago di Lugano, tentokrát na švýcarské straně exotických Alp. Na tento přejezd jsem se velmi těšil – město Lugano mám v hledáčku již mnoho let a slyšel jsem o něm jen ty nejexotičtější věci. Město má ideální polohu, orientované ve svahu na jih. Bohužel jsme ho nakonec museli ze svých plánů vynechat a jen ho projet, protože se nám časově již nevešlo.
Hraniční kontrola na švýcarské hranici samozřejmě nesměla chybět. Plné auto Čechů je v těchto končinách pro Švýcary stále trochu exotika a často je pro ně vše podezřelé. Nemusíte se však obávat – kontroly jsou rychlé, většinou stačí předložit doklad totožnosti a otevřít kufr. Pokud v něm není zavřený „perníkový táta“ bez občanky, nic jiného je zpravidla nezajímá (zavazadla, rostliny…).
Naší zastávkou bylo město Locarno, kde jsme navštívili 5. botanickou zahradu, Camellia Park. Z tohoto parku jsme si odnesli úchvatný zážitek. Jak název napovídá, hlavní dřevinou zde byly kamélie – a že jich tu je! Ohromná sbírka… Zahradu jsme vlastně jen procházeli a ani po dvou hodinách jsme neprošli všechno. Odhadujeme, že jsme viděli sotva dvě třetiny parku!
Bohužel jsme museli pokračovat dál po trase k našemu vysněnému ubytování.
Lago Maggiore, Oggebbio
Zlatým hřebem našeho botanického výletu bylo Oggebbio, kde jsme byli doslova ubytovaní přímo v 6. botanické zahradě La Camelia D’Oro. Jak si lze snadno představit, byl to pro nás více než hluboký zážitek – mít možnost strávit celý den v botanické zahradě, a co teprve tři dny!
Zahrada nebyla běžně přístupná veřejnosti, což nám umožnilo pohybovat se po překvapivě rozlehlém, členitém pozemku s pečlivě využitým prostorem. Mohli jsme si zahradu vychutnat dokonce i v noci. Během našeho pobytu jsme poznali detailní způsoby pěstování mnoha druhů kamélií a objevili jsme zde ohromné rostlinné bohatství. Dokonce jsme narazili na několik druhů, které jsme dosud nikde jinde neviděli.
Naše přítomnost v zahradě byla však omezena pouze na časové úseky před a po dalším výjezdu. Ve výsledku jsme tedy ze třídenního pobytu nemohli strávit v samotné zahradě tolik času, jak bychom si přáli.
Verbania, botanický Mount Everest
To nejzajímavější nás ale teprve čekalo. Pátý výletní den jsme vyrazili do městečka Stresa, odkud jsme se lodí měli dostat na poslední zbývající ostrov, který jsme loni nestihli navštívit, a k 7. botanické zahradě Giardino dell’Isola Bella. Situaci nám však zkomplikovalo počasí – zvedl se velmi nepříjemný vítr, skoro až vichřice. Stresa, umístěná na jihozápadním okraji jezera, byla přímo v cestě větru, který hnal všechny vlny z Lago di Maggiore přímo do přístavu. Vlny zde vypadaly spíše jako na moři než na jezeře, kde je vidět druhý břeh.
Parkovali jsme u přístavu s parníky, ale ještě než jsme vystoupili z auta, přiskočili k nám námořníci s terminálem a vysvětlovali, že parníky dnes nepojedou kvůli vlnám, ale menší turistické lodě stále jezdí. Zpočátku to vypadalo jako podvod, a při pohledu na téměř dvoumetrové vlny, které házely s malými loďkami, jsme už chtěli akci zrušit. Nakonec jsme se ale rozhodli nastoupit do další lodě. Cesta tam nebyla tak hrozná. Loďka nejprve zastavila na ostrově Isola Superiore, ale ten nás nelákal – náš cíl byl hned vedle: Isola Bella.
Vstup do zahrady byl poněkud komplikovaný. Pokud jsme nepřešli nějakou tajnou zkratku, jediný přístup do zahrady vedl přes Palác Borromeo. Palác byl sice krásný, zachovalý a udržovaný, ale dostat se do zahrady znamenalo projít celý palác. Pro nás, jako absolutní nezájmovce o paláce a movité starobylé statky, to byl spíše trest. I když jsme palác téměř proběhli, trvalo to dobrých 10–15 minut. Díky různým zákazům a omezením nebylo možné zkrátit trasu. Za nás bylo nejlepší na celém paláci najít východ do zahrady. 😊
Zahrada kombinovala prvky staré a udržované zámecké zahrady s místy lehce zdivočelou vegetací. Plno zákoutí, terénních úrovní, vyhlídek, prastarých dřevin a nečekaných exotických druhů – bylo pořád co objevovat a obdivovat. Zahrada byla téměř celá přístupná, až na malý úsek, kde probíhal střih citrusů. Kvůli tomu bylo asi 10% zahrady uzavřeno, ale zavřenou část bylo možné vidět z okolních teras.
Pravé dobrodružství nás čekalo při cestě zpět. Vítr ještě více zesílil a ostrov byl rozdělen na dvě zcela odlišné klimatické části. Severovýchodní část sužovala nárazová vichřice, která odnášela listí i větve, zvedala oblaka prachu z ostrova a vody z jezera, což snižovalo pocitovou teplotu, až způsobovala husí kůži. Jihozápadní část však byla děsivě klidná a tichá – jako stvořená pro koupání, protože teplo v závětří bylo až nepříjemné.
Při odjezdu jsme záhy poznali, že situace není ideální. Několik set metrů od ostrova, kde končilo závětří, nás opět uvítaly vysoké vlny. Soukromým lodím bylo zakázáno vplouvat do přístavů kvůli neskutečným vlnám. Naše loď nás nakonec vyložila asi kilometr od původního přístavu – a i to bylo dost, protože malá turistická loď rozhodně není stavěná na dvoumetrové vlny. Pěší cesta zpět k parkovišti podél pobřeží byla však skoro až středomořským zážitkem – rozbouřené jezero cákalo vodu desítky metrů vysoko a daleko na pevninu.
Ten samý den jsme navštívili další, v pořadí již 8 botanickou zahradu, Villa Taranto. Tentokrát budu stručnější, protože tuto zahradu jsme navštívili už loni. Letos jsme si ji prošli od konce, abychom náhodou nepřehlédli žádnou rostlinu. I tak jsme odcházeli jako snad úplně poslední turisté z parku.
Cesta zpět do studené středoevropské reality
Šestý výletní den jsme museli vyrazit na cestu zpět, ale s ještě jednou zajímavou zastávkou. Načasování bylo opět více než skvělé – do Alp dorazila výrazná studená fronta, a na italské straně jsme se dokonce setkali se sněhem. Naskytla se nám tak unikátní pozdně letní situace, kdy jsme během cesty mohli sledovat termodynamické klimatické podmínky v Alpách. Například v jižní polovině Alp sněžilo až od 900 m n. m., přičemž sníh ležel až od 1200 m n. m. S postupem cesty skrz Alpy se hranice sněžení postupně snižovala, stejně jako hranice souvislé sněhové pokrývky.
Na německé straně Alp, u Bodamského jezera, sněžilo už ve výšce 500 m n. m. a většina území Lichtenštejnska byla pokryta sněhem už od 600 m n. m. Tento jev ukazuje, jak výrazně se mění hranice sněžení a sněhové pokrývky od jihu na sever. Vysvětluje to také fakt, že při cestách do Itálie, bez ohledu na zvolenou trasu, nacházíme exotičtější rostliny již od 900 m n. m., což na německé nebo rakouské straně Alp rozhodně není možné.
Ráno jsme vyrazili z exotického Oggebbia v Itálii, plného cizokrajných rostlin, ještě za teplého počasí a v letním oblečení. Příjezd do Kostnice v Německu však doprovázel déšť a chladných 9 °C. Nejnižší teplotu, kterou jsme během cesty skrz Alpy zaznamenali, byly 4 °C při přejezdu San Bernardino Pass ve výšce 2000 m n. m.
Sedmý výletní den jsme zakončili naše botanické putování v 9. botanické zahradě na ostrově Mainau u Kostnice. I tuto zahradu jsme již popisovali v loňském cestopise. Letos nám naštěstí vyšlo lepší počasí – vlastně zcela výborné. Tlaková níže ovlivňovala počasí až od Mnichova, kde v tu dobu v ČR padal rekordně hustý déšť, zatímco u Bodamského jezera, na které jsme měli krásný výhled z botanické zahrady, svítilo slunce a panovaly velmi příjemné teploty.
Ostrov jsme si prošli velmi důkladně a objevili jsme naprosto nečekané dřeviny. Celkem nás okouzlila zadní strana ostrova s nově vybudovanou zámeckou promenádou vedoucí k přístavu v moderním stylu. Na druhou stranu jsme se nedostali do palmového skleníku, protože v něm probíhala svatební akce. Ano, další omezení, o které turista, cestující stovky nebo tisíce kilometrů, opravdu nestojí…
Souhrn navštívených botanických zahrad podle pořadí navštívení
V závorkách najdete naše srovnání podle nejlepších, kdy 1=nejlepší
- zahrada Villa de Carlotta v Tremezzo (2)
- botanická zahrada Villa Melzi ve městečku Bellagio (3)
- hotelová zahrada Villa Cipressi ve Vareně (9)
- botanická zahrada Villa Monastero ve Vareně (8)
- botanická zahradu Camellia Park města Locarna (6)
- botanická zahrada La Camelia D’Oro (7)
- botanická zahrada Giardino dell’isola Bella (5)
- botanická zahrada, Villa Taranto ve Verbanii (1)
- botanická zahrada na ostrově Mainau u Kostnice (4)
Závěrem a doporučení
Letošní cesta byla náročnější kvůli počasí, které bylo velmi rozmanité. Zažili jsme sníh v Alpách i koupání v italských jezerech, což dodalo výletu na pestrosti. Při průjezdu kolem všech hlavních jezer v Itálii jsme si všimli, jak zde počasí funguje jinak, než jsme zvyklí u nás. Například každé ráno a dopoledne se zvedal silný vítr, který fučel z kopců dolů a šířil se po vodě, nebo naopak z jezera proudil do krajiny. Směr větru se lišil podle tvaru kopců, což zřejmě způsobuje, že některé oblasti jsou na vítr náchylnější než jiné.
Zažili jsme také vzdálené noční bouřky, které se nám naštěstí vyhnuly, ale jejich trasy byly naprosto nepředvídatelné, někdy až nelogické. Při plánování bodů zájmu se snažíme vybírat méně turisticky vytížená místa, což se nám tentokrát příliš nepovedlo v zahradách v Bellagiu a Vareně. Přemíra fotících se turistů na jednom místě na nás působí až odpudivě a degraduje jeho výjimečnost. Je sice pěkné mít fotku z dovolené na známém místě, ale za cenu tlačenic a nucených úsměvů to rozhodně nestojí.
Opět jsme si potvrdili, že Italové mají poměrně chaoticky značené dopravní prostředky, jako jsou například lodě. Ani při zapojení veškeré fantazie jsme z odjezdové tabule nedokázali poznat, která loď je ta naše. Dav turistů to měl stejně a neustále se dotazoval personálu, což některé zaměstnance přivádělo do stavu podobného tlakovému hrnci. Tyto drobné nepříjemnosti bohužel ovlivňují celkový dojem z dovolené a nikdo si nechce odvážet negativní zážitky.
Doporučení na cestu:
- Plánujte a připravte si náhradní plány. Každá země má jiný systém dálničních známek. Ve Švýcarsku například některé úseky (tunely) vypadají jako placené, ale pokud máte dálniční známku, nic dalšího už neplatíte. Švýcarská dálniční známka je výhodná, pokud plánujete přejezd oběma směry v rozmezí jednoho týdne – vyplatí se koupit celoroční známku. Při opakované cestě následující rok stačí výlet naplánovat o týden dřív a stále máte předplaceno.
- Počítejte s horskými průsmyky. K subtropickým jezerům Itálie a Švýcarska nevede žádná cesta nížinou, takže musíte projet horskými průsmyky. Ty jsou velmi dobře udržované, ale všechny vás zavedou do výšek kolem 2000 m n. m. Nejrychlejší možností je tunel San Bernardino, otázkou však zůstává, zda si nechcete vychutnat horskou scenérii.
- Rezervujte si vstupy do vybraných vil předem. Některé slavné vily, kde není hlavním cílem zahrada, ale samotný dům, vyžadují předchozí rezervaci. Bez ní je možné vstoupit pouze s průvodcem. To je případ slavné Villa del Balbianello na jezeře Como, kde se natáčely filmy jako James Bond nebo Star Wars.
Během čtyř dnů jsme navštívili všechna tři velká ledovcová jezera na severu Itálie (Lago di Como, Lugano, Maggiore). Nejznámější a turisticky nejvytíženější bylo Como, kde se nachází mnoho honosných vil a sídel slavných osobností z celého světa. Má být jakousi „mekkou“ luxusní dovolené. Pro nás však bylo Como nejméně atraktivní. Příliš mnoho turistů vedlo k vypjatým situacím nejen kolem ubytování, ale i ve městech. Navíc samotná města nebyla tak malebná, jak jsme očekávali. Největším zklamáním byly výsadby kolem jezera – jak ty nové, tak i historické.
Naopak Lago Maggiore nás (opět) nadchlo. Koncentrace výsadeb, ať už nových či historických, byla na zcela jiné úrovni. Průjezd kolem jezera byl botanickým zážitkem sám o sobě. Města byla lépe uzpůsobena turistům, příjemnější a bez velkého počtu českých turistů.
Lago di Lugano jsme jen krátce prolétli, ale jeho větší část leží ve Švýcarsku, které je na vrcholu, co se týče čistoty a smyslu pro pořádek. Výsadby ve městech i na zahradách v kopcích byly naprosto úžasné. Samotní Italové však často nemají zahrady jako okrasu, rostliny se opakují a chybí jim smysl pro inovaci. Naopak při naší zastávce v Locarnu jsme byli fascinováni zahradami, které nabízely naprosto unikátní skladbu rostlin, včetně druhé skladby palem, kterou jsme neviděli za posledních 15 let v celé severní Itálii.
Autor: Rudolf Málek